RACE DIRECTOR PÍŠE - Ultrablog



01. 06. 2017

IRONMAN 70.3 St. Pölten

HOW IT'S ALL STARTED

Vlastně ani nevím. Nebo vlastně vím. V létě 2016 mi zranění nohy nedovolovalo nic kloudně dělat. A tak jsem byl moc rád, když mi můj kamarád Michal hodil laso, jestli bych mu nechtěl dělat support na Moraviamanovi, jeho prvním plném IRONMANOVI. Na podobné taškařici jsem ještě nikdy nebyl, tak jsem si říkal, že by to mohl být zajímavý zážitek. A protože byl Moraviaman zároveň vyhlášen MČR v dlouhém triatlonu, tak se člověk ještě podívá, jak to jezdí kompletní česká špička. Zkrátím to. Byl to super zážitek. Respekt přede všemi, kteří se na IRONMAN trať vydají, a ještě vetší těm, kteří IRONMANA dokončí. Je jedno jak a za jaký čas.

Tak jsem si pln dojmů říkal, že bych možná snad i něco krátkého zkusil. Jen tak, pro prdel. Plavky mám, silničku půjčím a běhat přece umím znamenitě. Hecli jsme se parta kamarádů a vyrazili na Hamrmana a jeho HOBBY variantu (swim 400m – bike 28km – 4km run). Dokončil jsem s úsměvem na tváři, a ještě na bedně! Večer párty a rozebrání věci jménem triatlon, no a byl jsem chycenej.

A protože když už se něco dělá, tak pořádně, tak jsem si hned na podzim vyhlídnul IRONMAN 70.3. St. Pölten. To bude jen o „kousek“ delší než na Hamrmanovi, to se nějak ubojuje. A hned jsem to zaplatil. Abych z toho jako nemohl uhnout. A abych si to náhodou nerozmyslel.

Ale protože jsem hajzlík a nerad se v průseru koupu sám, tak volám Jardovi, že kdyby jako náhodou neměl v květnu co dělat, že je v Rakousku taková pěkná akce a že by mohl jet se mnou. Že to je pohoda závod a o nic nejde. Jarda mi taky skočí na každou udičku, ale hlavně je kámoš. Takže mě nenechal ve štychu a hned se přihlašuje taky.

Takže to by bylo. Trailrunneři z podJeštědu se vydávají na pole neorané. Těšíme se hrozně, chytrý jsme taky, tak teď už jen něco natrénovat. Ale to bude v klidu. Viděl jsem IRONMANA párkrát v televizi a nepřišlo mi to tak těžký.
Tak jasně.

TRAINING

Tak zaprvé – času je dost, že jo. Termín závodu je až někdy v květnu 2017, takže pohoda. Ale i tak jsem měl na zimu plán jasný. Od Ježíška jsem dostal tréninkovou bibli pro triatlonisty, zakoupil jsem nějaké hi-tech pomůcky, které by mi měli trochu pomoct v tréninku a krom klasického pobíhání po kopcích a občasných běžek, se pokusit natočit něco doma na kole a naplavat nějaké ty kilometry v bazénu. No a na jaře zařadit mou „oblíbenou“ silnici, abych do sebe dostal i nějakou tu rychlost.

Bible
Bible
Hejblátka
Hejblátka

Takže jsem začal s plaváním. Na radu trenéra jsem se natočil na video, kouknul na to a pak jsem týden nešel plavat. Co to jako je?!
Takhle vážně v bazénu vypadám???
S tímhle „stylem“ doplavu tak akorát k bójce a zpátky a můžu jít střídat…

Naštěstí jsem si nechal poradit od pár chytrých lidí, kteří už mají něco odplaváno, něco odkoukal od Michala, který je v bazénu jako ryba ve vodě a plaval a plaval. No zas tak moc jsem neplaval, když se na to tak zpětně podívám.
Ale na moje poměry docela pěkné objemy. Ale nebudu to zase moc hrotit že jo, času dost a dohoním to na jaře.

Tak jasně.

Poprvé jsem taky seděl na „ergáči“ a u televize simuloval jízdu na kole. Nevím, kdo má tyhle „vyjížďky“ rád, ale já to nejsem. Takže jsem se do toho vždycky dokopával, jak kdyby to byla bůhvíjaká zloba. No ona to jako zloba je!
Výsledek byl ten, že jsem najezdil za zimu cca 20 hodin, což jak uznáte, není moc. Ale zadek mě bolel, jak kdybych jel Giro. Jak jsem si potom výskal, když jsme z jara vyrazili ven a našlapali něco i na silnicích v okolí Liberce.

Každej jednou začínal, žejo
Každej jednou začínal, žejo

Jediné, co jsem dělal pravidelně, byl běh. Zimní běhání po kopečkách já rád, a tak jsem s Bárou vesele ťapal po Ještědu a bylo to fajn.
Ale přeci jenom na IRONMANOVI moc kopce nejsou, takže jsem musel začít běhat chtě nechtě i něco rovinatého, abych na tom asfaltu pak nesplakal nad výdělkem. Dokonce jsem (dobrovolně!) zařadil i tempové běhy. To se mi nestalo už nějakých 20 let! I Bára na mě koukala dost divně, jak jsme gumovali cyklostezku podél Nisy tam a zpátky.

Silniční plán (fuj to je spojení) na jaro byl celkem jasný:
Březen – 10km Pečky (povedlo se na výbornou. Osobáček a prolomení 38 minut)
Duben – Sprotisimo Prague Half Maraton (povedlo se na výbornou. Osobáček a prolomení 85 minut)
Květen – Prague International Maraton (jelikož jsem klasický maraton nikdy neběžel, tak taky osobáček. Zvládl jsem ho pod 3hod 10min, ale bolelo mě to šeredně!)

Silniční krysa v akci
Silniční krysa v akci

Takže suma sumárum – měl jsem naplaváno, najezděno a naběháno po rovině nejvíc v mé „kariéře“. Super! Ale bude to stačit?

To se ale brzy dozvíme, že?

KRÁL LOGISTIKY

Jelikož se logistikou živím, tak ji docela umím.
Ale jelikož jsem impulzivní nadšenec, kterého když něco osloví, tak moc nepřemýšlí, tak jsem to taky trochu nezvládl. Slušně řečeno.

KROK č. 1
Buknout a zaplatit IRONMAN 70.3 St. Pölten.

KROK č. 2
Naplánovat a vyhlásit TRAILCAMP RAKOUSKO – náš první zahraniční kemp pod mojí taktovkou, na který jsem se děsně těšil.

KROK č. 3
Úspěšně sehnat startovku na PIM.

KROK č. 4
Podívat se na termíny těchto akcí.

KROK č. 5
Propadnout panice, že jsem ty akce dal, já blbec, tak brzy za sebou, že se skoro kryjí!

KROK č. 6
Odevzdaně doufat, že to nějak dopadne. Bude se muset prostě improvizovat no.

Na vysvětlenou.
PIM jsem běžel necelých 14 dní před IRONMANEM. Klídek, že jo. To zregenuruju v pohodě. Až potom mi silniční mazáci řekli, že po rychlém maratónu není člověk schopný 4–6 týdnů nic kloudně zaběhnout. Jasně. TRAILCAMP jsem si naplánoval tak blbě, že nejenom, že nebudu moct pořádně pobíhat po horách a kochat se na vrcholcích Alp, ale budu muset z kempu dokonce odjet o den dříve, abych stihnul v St. Pöltenu registraci na závod.

Takže jsem to opět logisticky zvládl na jedničku s hvězdičkou.

TRAILCAMP RAKOUSKO

Na kemp jsem se strašně těšil! Náš první zahraniční!

Jejej tam bylo krásně!
Jejej tam bylo krásně!

Věnoval jsem přípravám hodně času a energie. A myslím, že se to vyplatilo. Sešla se opět úžasná parta nadšených trailrunnerů, kteří si přijeli užít hor a přírody. Vyšlo nám snad úplně všechno. Slunečné počasí, náročné tratě, kochačky, úžasné jídlo, cvičení, přednášky, večírky, smích, pohoda. Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že jsem s partou nemohl vyběhnout do hor na delší lauf. Stehna mi totiž řekla po středečním švihu (1300 metrů nahoru a dolů), že na to prdí a jestli chci tohle podnikat i další dny, tak teda bez nich. Jak jsem byl emociálně nabitý, tak jsem byl fyzicky vybitý. Ten maraton mě rozsekal jak malého kluka, a ještě po deseti dnech mě stehna bolela, jak kdybych ho běžel včera.

Tonoucí se stébla chytá, a tak mi nezbývá než zkusit být v klidu, odpočívat, protahovat se a začít konečně používat COMPEX, který jsme měli na kempu k dispozici. COPEX je taková šikovná krabička s drátama, kterou si připnete na nohy (nebo i jinam) a ona regeneruje za vás. Stručně napsáno. Co už můžu ztratit, že jo. Dávám ho 3x denně a modlím se. Protože jinak nevím, co budu v neděli na kole, a hlavně pak na běhu dělat. To je na ohlášení DNF ještě před startem.

COMPEXuju až se ze mě kouří!
COMPEXuju až se ze mě kouří!

PRE RACE

V sobotu se se slzou v oku se všemi na kempu rozloučím, s Adélkou skočíme do auta a frčíme z Niedernsillu 350km na St. Pölten. Těším se. Vážně jo. Další zajímavá výzva přede mnou. A jelikož mám od Adélky přislíbený bezchybný support, jsem klidný. Na pohodu parkujeme okolo 11hod hned u fotbalového stadionu, kde se vše bude odehrávat, a potkáváme se s Jardou a Kačkou Štěpánovými. Sluníčko se nám ale jaksi nějak ztratilo, ale zato stromy se ohýbají, jako kdyby snad foukalo. Ono nefouká. On je docela solidní vichr! Jestli to nepřestane, tak nevím, co na tom kole budu zítra dělat! Jarda a s Kačkou přijeli už včera, všechno si prošli, takže bezchybně navigují, kam zajít a co okouknout.

Nálada v týmu je dobrá. Zatím.
Nálada v týmu je dobrá. Zatím.

Dáme rychlou registraci, šup na předzávodní briefing a už si to štrádujeme k vodě, abychom ještě před zítřejším závodem otestovali svoje latexové erotické kostýmy (čti neopreny) a protáhli se chvíli ve vodě.

Je slušná zima. Oproti pátku se ochladilo snad o 15 stupňů, je zataženo a pěkně fičí. Holky se krčí v péřovkách a koukají na nás, jak se nazí soukáme do neoprenů. Jako že bych měl teď skočit do vody, je tak poslední věc, na kterou mám chuť. Ale otestovat vybavení se musí, tak zatnout zuby a jde se na to.

Teď už se do toho jen nějak nasoukat…
Teď už se do toho jen nějak nasoukat…

Soukám se do vypůjčeného neoprenu, a že by se mi po zapnutí dýchalo dobře, to se teda říct nedá. Ale ono to ve vodě povolí. Říká se.

Nepovolilo.

Po 500 metrech lehkého plavání lezu z vody jak opařenej. Nemůžu se dodýchnout, tahám za sebou ruce jak kovadliny a brýle se mi mlží, že si snad ani nevidím na špičku prstů. Jestliže jsem měl do teď super náladu a dělal si prdelky, teď jsem zamlklej a dost zamračenej. Tady končí sranda, já to v tomhle snad ani neodplavu. A když jo, tak vylezu z vody sedřenej jak Bulhar.

Jsem z toho vážně přepadlej. Šouráme se pomalu k autu a já přemýšlím o zítřku. Jako náhodou narazím na stánek Blue Seventy a mlsně koukám na vystavené špičkové neopreny. Hele ale počkej! Oni tu snad ty neopreny i půjčují! A mají i moji velikost! A poslední kus! Tak sem s ním meine freund, ať mi ho nikdo nevyfoukne! Nafasoval jsem špičkový Helix a zářil jsem zase jako sluníčko. Zpětně musím zkonstatovat, že to bylo asi nejlepší rozhodnutí celého IRONMANA. Dáme s Adélkou malý piknik a pár dobrot, které jsme dostali od kluků z Čistého Sportu jako výslužku z kempu a jdeme si na hodinku lehnout. Přeci jenom, ranní vstávání a cesta nás stála trochu sil, a tak je třeba pošetřit, zítra se budou hodit, že.

Luxus předzávodní vegan piknik
Luxus předzávodní vegan piknik

Večer se ještě potkáme se Štěpánama na prima italskou večeři a pokec. Já s Jardou dáváme těstoviny, holky palačinky. Ono totiž dělat support není jen tak, a tak se nějaká ta kalorie zítra bude hodit. Rozmlouváme o taktice, odhadovaných časech, kdo kde bude excelovat, kde nás budou holky čekat a tak. Prostě klasická předzávodní rozprava. Moje taktika je jednoduchá. Dát do toho srdce a prostě si to užít. Nic víc. Nikdy jsem takhle dlouhý triatlon nešel, takže se prostě uvidí. To dopadne.

Jediné, co mě malinko znervózňuje, jsou Jardovy řeči o nějakém drobném deštíku. No popravdě říkal, že bude v noci a ráno chcát. Ale já mu nevěřím, ten chlapec už toho napovídal tolik, že se jistě mýlí i teď. Bud krásně, sluníčko a kochačky, to je jasné.

Nemýlil se.

V noci buší déšť do střechy auta tak silně, že mě to až vzbudilo. Sakra práce, to budou silnice pěkně mokré. To se pojede pěkně naprd. Ale zase se to přes noc vyprší a ráno bude dobře.

Nevypršelo.

V 5hod budíček je přesně to, co potřebujete. Navíc venku sychravo, fouká a prší. Je to tak blbý, že nezbývá než se jen poťouchlé smát a zařvat si do nebe klasické „To je všechno, co umíš?!“ Dávám kaši, banán, joňťák a trochu toho funku. J.A.R. se s tím nemazlí, a to je přesně to, co potřebuju, abych se trochu v té zimě rozhýbal. Ještě že mám všechno nádobíčko připravené ze včerejška, a tak jen počkám na Jardu, sbalíme závodní pytle a jdeme si dochystat věci do depa.

Momentální odhadovaná cena stadiónu vzrostla o 100 miliónů
Momentální odhadovaná cena stadiónu vzrostla o 100 miliónů

Jarda se v předpovědi opravdu nepletl. Z deštíku se stává chcanec. A pěknej. Při představě, že se v tom budu za chvíli soukat do neoprenu je mě už teď pěkná zima. Odevzdáváme pytle na BIKE a RUN na připravené stojany a jdeme k vodě. Čas už docela letí, a tak to máme tak akorát. Snažíme se s Adélkou choulit pod jeden deštník, ale je to vlastně jedno, protože lije jak z konve a deštník to nějak nedává. Přiťapáme bahýnkem k vodě a krásně krytí pod stromy(stejně na nás solidně pršelo) se soukáme do neoprenů. Je to divně zvrhlá podívaná, jak se cca 2000 lidí souká do latexových oblečků za soucitných pohledů přítomného doprovodu. Pohled pro bohy.

Lachtani v Rakousku
Lachtani v Rakousku

Ale nutno říct, že jakmile se člověk do toho neoprenu nasouká, je v něm docela příjemně. Rozhodně líp, než holkám v promočeném oblečení.

Každý se na závod těšíme po svém.
Každý se na závod těšíme po svém.

Dostanu od Adélky poslední pusu před startem a ujištění, že jsem už teď ten nejlepší. Takže jsem klidnej a jdeme se s Jardou mačkat do koridoru pro plavce. Naštěstí se nestartuje hromadně, protože 2000 natěšených plavců je solidní stádo, ale startuje se tzv. „rolling wave“. Znamená to, že je vlastně jedno, kdy člověk odstartuje, protože se mu čas spustí, až když vleze do vody. Je to super, protože se ve vodě tolik nepokopeš a každý si odstartuje podle svého odhadovaného času plavání. Trošku nevýhoda je, že jak si každý startuje vlastně jak chce, tak se nedá na trati dohlídat, jak se člověk pohybuje ve startovním poli. Ale to je mi tentokrát dost jedno, protože si jedu svůj vlastní závod a rozhodně se nechystám s někým honit. Musím přiznat, že jsme s Jardou trochu naměkko. Dlouho jsme o tom mluvili a teď tu stojíme na startu a běhá nám mráz po zádech. A není to ze zimy. Jarda jen prohodí svoje „Honzo, my jsme ale blbci viď?“, poplácáme se po zádech a jde se na věc. Hrrrr na ně!

Jako fakt chcalo
Jako fakt chcalo

SWIM (38:58)

V 7:35 skáčeme střemhlav do jezera a vydáváme se na 1,9km dlouhou plavbu. Stále leje jak z konve, ale ve vodě je to tak nějak jedno, jestli mi rozumíš. Měl jsem z plavání docela strach, abych nedostal od ostatních plavců moc nakopáno. Ale jak se startuje po vlnách, tak je to dost v pohodě. Za celou dobu plavání jsem dostal asi jen dvakrát drobný kopanec a pár jsem jich rozdal, ale jinak jsme s ostatními plavali ohleduplně vedle sebe a snažili si co nejmíň vadit. Takové odpolední plavání v libereckém bazénu mi přijde o dost horší.

Prvních 500-800 metrů je klasický porod. Vždycky mi trvá docela dlouho, než se rozdýchám a uvolním. Takže to trochu dře, ale vím, že to za chvíli přejde a bude líp. Jak jsem předpokládal, tak se na metě 800 metrů dostávám do tempa a po cca 1,2km lezu z vody na břehu prvního jezera. A jsem dost v pohodě. Tak super!

Pan profesor techniky vyučuje
Pan profesor techniky vyučuje

Trať v St. Pöltenu má takové specifikum, že se plave ve dvou jezerech. Plavání začíná ve Grosser Viehofner See a po dřevěném mostíku se přeběhne do sousedního Ratzerdorfer See. Takže se závodník trochu rozptýlí od soustavného plavání a může pěkně vyklepat ruce. A divák si přijde na své.

Vylézám z vody za pomoci dobrovolníků a klušu pomalu cca 200 metrů k dalšímu jezeru. Diváci fandí, já jsem v pohodě a těším se na další vodu. Dneska mi plavání jde a užívám si ho. Jistě tomu napomáhá i neopren, který trochu nadnáší. A ten Helix je vážně super! Nikde nadře, rozsah pohybů maximální a je v něm krásně teplíčko. Čím déle plavu, tím líp mi to jde. Klasický syndrom ultráče. Prostě diesel. Potřebuju pořádně zahřát motor a pak to jede. Z vody lezu nakonec za cca 36 minut (když odečtu ten přeběh) a je mi skoro líto, že už to plavání končí. Já bych snad i plaval dál.
Tak snad příště...

T1 (8:21)

Tak a teď mě čeká první depo. Jarda mě varoval, že až polezu z vody, tak budu pěkně koženej. Ale já jsem vážně v pohodě a cítím se super. Cupitám spolu s dalšími směrem depo a strhávám z ramen neopren. Helix opět nezklamal a snad do 20 vteřin ho mám jen po pás. Ale aby to zas nebylo tak idilické, tak stále leje. A fest! To bude na kole lambáda!

Najdi si svůj pytel
Najdi si svůj pytel

Bleskurychle najdu na stojanu svůj BIKE pytel a vtrhnu jak velká voda do stanu na převlékání. Tady je dusno jak v pařníku. Každý se snaží co nejrychleji svléknout neopren a obléct se do připravených věcí na kolo. Akorát si nevšimnu, že je to stan pro ženy, takže právě probíhající Němka do mě lehce strčí a procedí mezi zuby něco jako „šajze a majn got“. K mé obhajobě, ve stanu bylo víc chlapů než holek, takže jsem zřejmě nebyl sám, kdo v závodním vypětí vlezl omylem jinam než měl.

Oblečení bude dneska alchymie, protože vyjet jen v triatlon trikotu by se rovnalo minimálně lehčí angíně. Já sice na zimu moc netrpím, ale pro jistotu volím alespoň vestičku a návleky na ruce. Alespoň pojedu v ještědských barvách, takže budu i krásný na fotkách. Teď už jen doběhnout na fotbalový stadión pro kolo, oběhnout obligátní kolečko a můžu nasedat. Je pravda, že nás pořadatelé nešetří a těch 500 metrů v cyklistických tretrách si moc neužívám. Ale zase si člověk protáhne po plavání nohy, že jo. Svoje žihadlo ale najdu bezpečně, a tak jdeme na to Scotte!

Labirintárium na stadiónu
Labirintárium na stadiónu

BIKE (2:57:44)

Traťový komisař mi dává signál, že můžu nasednout, a tak se vydávám na 90km jízdu po mokrých silnicích místního kraje. Počasí je teda takový, že kdyby mi někdo doma řekl, jestli nepůjdu na kolo, tak bych na něj byl asi dost sprostý.

Fakt pršelo. Nekecám!
Fakt pršelo. Nekecám!

Stále leje, dost fouká a na silnici se místy tvoří dokonce i kaluže. Bude to chtít vzít dost pomalu, hlavně někde nespadnout a dostat se do depa v pořádku a celý. Holky ještě křičí „DO TOHO!!!“, já hodím Adélce letmý polibek a vyjíždím z města na dálnici směr Krems. Ano, slyšíte správně, na dálnici! Pořadatelé pro nás uzavřeli cca 15km dvouproudové dálnice, takže se tady lítá na kolech až 60km/hod. Já teda ne, ale závoďáci na svých speciálech to valí jak na motorce. Některá kola připomínají space stroje jak z Pátého Elementu a vážně jim to jede. Ale i já jedu místama parádních 45km/hod, takže si na hrazdě libuju, jak to pěkně odcejpá. To budu za chvíli zpátky, pohoda.

Ne tak rychle frajírku.

Na 20km se pohodová trať nečekaně prudce zvedá a tak všichni shazují převody na co největší kolečka a funí do kopce. Nutno říct, že kluci se na speciálech slušně trápí, protože tato kola nejsou zrovna stavěna do kopců. Někteří dupou i ze sedla, což je myslím docela maso, nato že nás čeká ještě nějakých 70km. Nahoře na kopci jsme už docela slušně zapocení, takže se občerstvovačka hodí. Nadšení dobrovolníci podávají vodu i jonťák, banány, gely a jiné pochutiny a fandí jak na Giru, pecka! Dám si jen trochu pití a mažu to dolů.

Vzorová občerstvovačka v rakouském podání
Vzorová občerstvovačka v rakouském podání

Lidi jednou nějak opatrně, tak si lehnu do beranů a mastím to dolů. Jede to pěkně až do té doby, než přijdou zatáčky. V tu chvíli mě ve velké rychlosti předjíždí holka na speciálu a letí jak čára. Ona snad nevidí ty serpentiny!
Ty vole ona jde do svodidel!!!
Bohužel šlápla na brzy o kousek později, než měla a ustřelilo ji to. Naštěstí to duchapřítomně položila, takže sebou „jen“ majzla o zem a doklouzala přímo ke zdravotníkovi, který tu asi nebyl poprvé a čekal na své „zákazníky“ v zatáčce.
Bohužel jak jsem ji viděl, jak letí, tak jsem na chvíli přestal dávat pozor a málem jsem šel taky k zemi. Stoupnul jsem na brzdy a Scott pod mnou začal tancovat jak na ledě a já jsem měl co dělat, abych to taky nepoložil. Zastavil jsem snad půl metru od svodidel, vycvakl nohy z nášlapů a byl jsem docela pěkně připosranej. Fuj, to bylo o fous.
Nevím, proč takhle blbnu pro pár minut k dobru sakra!

Zbytek sjezdu už jedu dost opatrně, protože se rozhodně neplánuju někde rozsekat. Hlavně, že jsem si říkal, jak si před závodem vyměním zadní plášť, který jsem si dost ošoupal zimním ježděním na ergáči. Holt, jak jsem starej, tak jsem blbej.

Teď naštěstí následuje rovinatá pasáž kolem Dunaje pořád dál směrem na Tulln. Tady se dá lehnout do hrazdy a pěkně šlapat co to dá. Sice stále fouká, ale alespoň přestalo pršet, tak to není až tak studené. Stahuju rukávky a dostávám se do té správné provozní teploty. Užívám si jízdu, občas někoho předjedu, občas někdo předjede mě, koukám na kopce nad údolím a je mi fajn.
30km uteklo jak nic a jsme pod kopcem na 60km. Ještě si rychle odskočím s pískem a hurá do hlavního kopce závodu. Brzo už nemám kam podřazovat, a tak šlapu, co to dá. Kluci na speciálech jsou slušně zelení, protože tady to je spíš na horáka než na ty jejich silniční žiletky, jelikož chvílema dupeme do 12% sklonu, pořád nahoru, nějakých 6km. Tady se mi ty ještědský výšlapy teda hodí. Od náročného šlapání mě trochu rozptýlí lakonický nápis na silnici FUCK THE HILL. Jak výstižné. Nedá se než souhlasit.

Ale kopec je překvapivě brzy za mnou a už slyším místní důchodce v parukách, jak na vršku fandí a paří na rakouskou dechovku. Tomu se nedá nezasmát, to je boží! Opět občerstvovačka, rychlý ionty, banán, gumídky od Chimpanzee a jede se dolů. Tentokrát už opatrněji, hlavně se nevysekat. Jasně, lidi, co jsem předjel do kopce mě teď zase berou, ale je to v poho, sjezdy nehodlám hrotit. Chvílema je to ale pořád o hubu. Silnice ne a ne uschnout a musím dávat v zatáčkách velký pozor, abych to ustál. Ten mizernej zadní plášť na silnici vůbec nedrží a já si nadávám nad svojí leností.

Takhle jezdí elita
Takhle jezdí elita

Pozitivní je, že to pořád pěkně jede, nohy se točí, krajina se mění, diváci fandí, vše jde podle plánu. Čeká nás poslední brdek nahoru a dolů a pak už jen finální rovinka do depa a převlíkat. Mezi poli to teda fouká tak, že chvílema musím slézt z hrazdy, aby mě to nesfouklo. Nevím, co tady dělají kluci na těch aerodynamických kolech, když jim foukne ze strany. Ale to už se snažím jen na lehko vytočit nohy, protože St. Pölten je na dohled a není nic horšího než jít na běh s kamennýma nohama. Už už slyším fandící diváky v okolí stadiónu a já se těším na běh.

T2 (6:10)

Tohle depo zkusím vzít trochu rychleji. Seskočím z kola a doběhnu s ním do depa, kde si vyzvednu svůj RUN pytel a projdu klasiku „cyklo věci dolů – utřít – běžecké věci na sebe – gumídky od Chimpanzee do sebe - cyklo věci do pytle – odevzdat pytel“ a pryč z depa. A kupodivu se vydávám celkem svěží na závěrečný půlmaratón.

RUN (1:27:51)

Běží se na dvě desetikilometrová kola s nějakýma těma drobnýma navíc. Parádní je, že se několikrát probíhá tzv. IRON MILE, kde se potkávají na cílové rovince běžci, kteří finišují, ti kteří běží do druhého kola, ale i dojíždějící cyklisti. Hned na kraji depa dostávám od Adélky pusu na kuráž, takže je jasný, že pak letím jak blesk.

Jako správná hvězda zdravím i svoje fanoušky
Jako správná hvězda zdravím i svoje fanoušky

Ale nechci to přepálit, takže si hlídám plánované tempo okolo 4:30/km a snažím se uvolnit. Nohy jsou paradoxně v pohotovosti hned od začátku běhu, a tak se jen lehce občerstvím na prvním depu a svižně nastupuju na dlouhé rovince okolo řeky Traisen. Škoda jen, že je to polní stezka a po tom dešti ji už závodníci stačili rozšlapat do solidního blátíčka, takže chvílema by se hodily i INOV-8 do terénu. Je to ale naštěstí jen asi 2 kilometry, pak už je to jen pěkný asfalt (nikdy bych nevěřil, že tohle spojení někdy použiju). Oproti spoluzávodníkům jsem ale nějaký svěžejší, takže začínám docela dost předbíhat, a to mě baví. Trocha satisfakce za pražský PIM, kde mě na posledních 10km předbíhal jeden běžec za druhým. Točíme to přes staré město v St. Pöltenu, kde je už dost lidí a kapel, a tak si plácám a pařím jak malej kluk. Tohle na závodech miluju, ten kontakt s lidmi, ten předej energie. Na tomhle já jedu! Najednou na mě kouká cedule s nápisem 9km a já jsem se ještě ani nezadýchal. Plynule přecházím na tempo okolo 4:15/km a zjišťuju, že to půjde. Tož to zatím není špatné.

Probíhám IRON MILE a nasávám úžasnou atmosféru. Tribuny vítají finishery, ale stejně tak povzbuzují běžce, kteří se vydávají na první nebo druhé kolo. Je to doslova elektrizující a já zdravím davy širokým úsměvem. Mám čas, tak se zastavím za Adélkou pro pusu a hrrr na druhé, poslední kolo běhu!

Žádný gely, já jedu na pusy!
Žádný gely, já jedu na pusy!

Stále to táhne. Skoro bych řekl, že ještě lépe než v prvním kole. A navíc předbíhám lidi snad po desítkách. Cítím se jak Imperátor, který přišel nastolit nový pořádek. Jasně, je to i trochu tím, že se k nám připojili pomalejší závodníci, kteří běží své první kolo, ale na to se historie ptát nebude, že jo. Počasí na běh je takřka ideální. Je pod mrakem, nějakých 13 stupňů a přestalo foukat. A protože mi to jde, tak na drzouna zkouším ještě zrychlit až na hranici 4min/km. Kdyby se to náááhodou povedlo stihnout celý běh pod 1:30, tak bych byl moc spokojený. Nepůjdu přes závit, ale zkusím to, když už jsem tady.

Jedu bomby
Jedu bomby

Nejvíc mě ale těší, že mi to pořád běží, jako kdybych za sebou ani neměl plavání a kolo a užívám se celou trať se vším všudy. Klasická půlmaratónská krize po 15km se nekoná, dál to valím a teď už si fakt připadám jako strašný kruťák, jak kosím běžce po běžci. Závodníci jsou v různých stavech rozkladu, ale všichni makají a jdou svoje maximum. Mají můj respekt!

FINISH (5:19:12)

Už mám na dohled stadión, míjím ceduli 20km a nemůžu uvěřit, že jsem už skoro v cíli!
Zapínám trikot až ke krku, abych byl na fotkách krásný a poslední kilometr jsem v naprosté eufórii.
Jestli něco IRONMAN umí, tak to je finisherská rovinka a atmoška při doběhu.
Dvojice moderátorů vítají každého jednoho běžce jménem, DJ do toho šlape a sličné roztleskávačky ženou závodníky do cíle.

Chcete rock’n’roll???
Chcete rock’n’roll???
Uuuuuáááááá
Uuuuuáááááá

Opravdu mám husí kůži a jsem naměkko!
Tak jsem to teda dal!
Probíhám po červeném koberci posledních 200 metrů s výrazem šíleného běžce, který si za rohem šňupnul a naprosté euforii protínám cílovou pásku. Je to opravdu elektrizující! Podobně silný finisherský zážitek jsem měl snad jen na TransVulcanii nebo UTMB.

Takhle nějak jsem cílovou rovinku viděl já
Takhle nějak jsem cílovou rovinku viděl já

POST RACE

Sličná hosteska mi hned na krk pověsí medaili, obalí mě do termofólie a nasměruje mě ke stolu s pitím a jídlem. A to já můžu. Dávám šílenou kombinaci joňťák, Red Bull, pivo, meloun, pivo, voda, pizza, palačinka. Padá to do mě jak do tanku. Ale zaslouženě si chrochtám.
To už se Adélka nějakým zázrakem dostala do finisherského depa, a tak se objímáme a já křepčím jak malý kluk.
Sakra mě to bavilo!
A cítím se tak skvěle, že bych mohl běžet snad ještě jednou!

Padá to do mě jak do tanku
Padá to do mě jak do tanku

Jdu se rychle převléct do suchého a pádím vyhlížet Jardu, který to prý valí někde za mnou. Potuluju se v prostorách doběhu a mám čas nasávat ohromnou energii z dobíhajících závodníků. Co běžec, to příběh. Mladí, staří, holky, kluci, vyšvihaní závoďáci, ale i naprostí hobící. Ti všichni prožívají při doběhu úžasné chvíle. Tohle je nejčistší přehlídka emocí. Tohle se nezapomíná!

V zatáčce už vidím Jardu, a tak lezu na plot a mávám pivem a řvu „JARDOOOOOO!!!“, co mi síly stačí. Jarda ještě zabere a žene se do cílové brány jak parník. Nevím, jestli to už chtěl mít za sebou nebo ho tak nabudilo to pivo, ale to je vlastně jedno. Stíhá to v krásném čase pod 6 hodin a padáme si do náruče. Klidně to přiznám. Máme slzy v očích a smějeme se jak malí kluci. Jarda mazácky vyexuje pivko a shání se po dalším. Vyprávíme, smějeme se, plácáme se po ramenou a je nám dobře.

Takhle vypadá sdílená radost
Takhle vypadá sdílená radost

Za chvíli přijdou naše holky, a tak můžeme naše emoce ještě umocnit spolu s nimi. Jdeme si hrdě pro finisherské tričko, dáváme další piva, pizzu, palačinky, další pivo, colu, joňťák a klábosíme jak starý báby. Ještě rychlá sprcha, posedíme, pokoukáme, vyzvedneme kola, pytle se špinavým oblečením, a i když bych tu nejradši zůstal ještě déle, máme to domů docela daleko, takže je čas vyrazit směr Liberec. Jarda ještě zkušeně vytáhl z kufru šampáňo a sektovky a tak si obřadně ťukáme na úspěšnou akci.

Zasloužený tričko
Zasloužený tričko

Tak ahoj Rakousko.
Ahoj St. Pölten.
Ahoj IRONMANe.

Myslím, že jsme se neviděli naposledy!

Otázka zní: „KAM DÁL?“

I can. I will. I do!
I can. I will. I do!

Moc děkuju Adélce, že to se mnou všechno zvládá a je mi velkou oporou.
Jardovi, že je super parťák a kamarád k nezaplacení.
Kačce za pěkné fotky.
Trailcampu a jeho lidem, že mě tak moc nabili pozitivní energií, že to špatně ani nemohlo dopadnout.
Klukům z ČISTÝ SPORT, že mě před závodem chutně a zdravě vykrmili.
COMPEXu za pomoc s nemohoucíma nohama.
No a zkrátka všem, co mi přejí a podporují v tom, co dělám a co miluju.

A CO SE POVEDLO?

Vlastně všechno.
Celou akci jsem si nesmírně užil. Závod bez krize. Plavání na pohodu. Příjemné kolo. Nadstandartní běh. Úžasná atmosféra. Skvělá organizace. Krásná krajina. Moje žena po boku. Kamarád se mnou na trati. Spousta úsměvů a energie. Může být něco lepšího?
A vlastně i to počasí mělo být, tak jak bylo.
Alespoň jsme dostali pěkný křest na IRONMANském poli

A CO SE NEPOVEDLO?

Vlastně nic.
No, mohl jsem jet kolo rychleji, to jo. Ale zase jsem alespoň nespadl. Ale chtělo to mít do příště natočeno trochu víc v nohách a testovat hrazdu dřív než týden před závodem, uznávám.
Mohl jsem mít trochu víc naplaváno. To je taky pravda. Ne že bych se ve vodě trápil, ale ta technika tam není a pak to stojí síly. Jo a řešit neopren až na místě závodu je taky pěkná blbost.
Příště alespoň týden dopředu
Depa jsem taky mohl zrychlit. Jako prooblékat skoro 15 minut je opravdu dost. Ale zase jsem se podíval, jak to v takovém triatlonovém depu vypadá a pěkně si to užil.
Ale jinak jsem opravdu spokojený a neměnil bych z celého dne nic!

Because I’m HAPPY!
Because I’m HAPPY!


Zpět na Ultrablog

14 | 4 | 2018
COMPRESSPORT JEŠTĚD SkyRace ®
COMPRESSPORT JEŠTĚD Trail

Registruj se!