RACE DIRECTOR PÍŠE - Ultrablog



01. 08. 2017

GROSSGLOCKNER 2017 - 107km / 6950m+

Nečekané dobrodružství. A asi nejtěžší závod, který jsem kdy šel

HISTORY - červenec 2016

Letos jsem tu jen jako Michalův support, jelikož mám zdravotní trable a šetřím všechny síly na srpnové UTMB. A tak slastně zevluju a nasávám energii závodu pro změnu z druhé strany barikády. A musím přiznat, že to má taky něco do sebe.
Čekáme na kluky v Kals am Grossglockner na občerstvovačce na 60km. A sakra, už by tady měli být. Nějak se s tím plácají.
Po 11 hodinách od startu přibíhá nejdřív Létající Doktor, tváří se dost kysele, mluví něco o horském nesmyslu a zvažuje, jestli vůbec půjde dál. Cože jako?! Michal dorazil na check point za 15 minut a mlčí. Má dost. Je zmlácenej a končí. Za měsíc jede taky na UTMB a nemíní se tady vyrakvit. Ondra Němeček tu sedí už půl hodiny a teprve Kuba Řídel ho rozhýbe, když dopije své třetí pivo. Ani jeden z nich nevypadá fresh a že by chtěl někdo závodit, to ani náhodou.
Co se to tam v noci sakra dělo?
Takoví běžci a mazáci ultratrailu tu sbírají síly a morálku, aby šli vůbec dál.
To mi teda nedáváte moc optimizmu hoši. Co já tady budu za rok dělat, to teda nevím jako?!

PRESENT TIME - červenec 2017

Vše dramatické z minulého roku je zapomenuto (díky sklerózo), rok se sešel s rokem a já pln optimizmu přijíždím do Rakouska, abych se podíval, jak se to kolem toho Grossglockneru teda běhá. Přijíždíme s Jirkou do Zell am See, kde máme od Odry, etablovaného mísťáka a ultráče, slíbenou plnou penzi u jezera. Jak slíbil, tak udělal a když se k nám ještě na skok ze Zélandu přidal Střelec, bylo zaděláno na slušnou partu. Museli jsme tedy ještě ve čtvrtek otevřít nějaké to pivko a trochu rozebrat, kdo kde byl, co viděl a jak vlastně vidí zahraniční politiku Bruneje.
Ráno v den startu si pak už jen dávám lehký klus kolem jezera, okouknu místní přístav s plachetnicemi, dám pár jóga pozic v parčíku a na závěr skočím do Zellersee, abych otestoval, jakpak se to ti Ironmani budou koncem srpna prohánět v neoprenech v nádherně čistém jezeru. Sakra, hned bych zůstal! Pak už jen zevling, jídlo, spánek, jídlo, zevling, trocha té nervozity při balení povinné výbavy a můžeme se pomalu přesunout do Kaprunu, kde celá ta taškařice ve 23 hodin započne.

Bratři v triku
Bratři v triku
Rozkaz zněl jasně. Tudy proběhnout zítra do tmy.
Rozkaz zněl jasně. Tudy proběhnout zítra do tmy.

JDEME NA TO

Ve 22 hodin mi v autě zvoní budík a já lezu z vyhřátého spacáku, kde jsem si dal předzávodního šlofíčka. Jako ne že by se mi chtělo, ale venku je docela teplo a tak to nejde zas tak ztuha. Věci mám nachystané, takže jen trošku ohulit Linking Park abych se probral, skočit do připravených závodních hadříků a můžeme jít na start.
V koridoru se už tísní skoro 250 odvážných, z toho je snad dobrá polovina Čechů. A druhá půlka Slováků. Takové malé Czechoslovak Ultratrail Open Championchip.
Takže se nedereme nikam dopředu a zdravíme se s kamarády, seznamujeme s novými tvářemi a tlacháme. Alespoň nemusíme poslouchat race briefing v němčině, kde je to samé „Achtung Achtung" a "Gewitter Gewitter“. Máme se prý na co těšit.

Každej jednou začínal, žejo
Člověk musí bejt tak trochu mentálně narušený, aby se na takovej závod přihlásil.

To už je ale 5 minut do startu a klasická předzávodní nervozita graduje. Těším se a zároveň mám v žaludku motýlky nervozity, jak to zase dopadne. Hergot pořád to je 110 kilometrů po alpských kopcích s pořádným převýšením!!!
DJ s moderátorem do toho šlapou, hudba řve, diváci křičí...
Aha, tak ne, to jsem si spletl s Vulcanií.
Tady je solidní ticho a když pak rakouský profesor chemie (nebo alespoň tak ten moderátor zněl) suše řekne svoje „ZEHN, NEUN, ACHT...“, závodníci si to dopočítají a pak se všichni vrhneme skrz startovní/cílovou bránu vstříc ultra dobrodružství!

START

Startujeme poslední. Jako vážně poslední. To je trochu daň za to, že jsme si před startem pěkně popovídali.
Ale mně to nevadí. V klidu si probíháme Kaprunem, zahříváme svaly a zdravíme se s nepočetnou skupinkou diváků.
Kecám s Lukášem Pilařem, se kterým jsme se neviděli pár let (snad od legendární Krakonošky) a klušeme pohodovým tempem stále vzhůru. Jelikož je ale Lukáš jiná liga, mistr kopců a nerozbitný Terminátor konstantního tempa, tak mi za chvíli cuká a já ho rád pouštím. Snažit se ho uviset by mohla být taky smrt.
Seběhnu si radši Ondru s Jirkou a těším se na výletní tempíčko, vtípky a tak.
Kluci ale nemají pochopení pro pana turistu a jednou docela pilu. Hlavně z kopce letí, jako kdyby nebylo zítřka a to mi rozhodně nechutná. Jelikož jsem se rozhodl zkusit odběhnout celý závod bez kompresek, tak nohy trochu šetřím, protože vím, že na trati pár zajímavých seběhů bude a tak si hořící stehna ještě dosyta užiju.
Ale není čas ptát se, kdo je kdo a už lezeme na první zahřívací kopeček. Tak směle do toho.

ROZCVIČKA

To měla být. Vyběhnou lehce "kopeček" 700m+ a 700m-. Na zahřátí, klídek, protáhnout nohy a tak.
No moc na rozhýbání to teda není.
Zaprvé je takové divné hnusné a vlhké teplo, a zadruhé je to jako vážně dost nahoru do kopce a pak celkem prudce z kopce. To vše na domovském hřišti místních krav, které se rozhodně s nějakou hygienou nemazlí, takže tanec na mokrých loukách mezi bahnem a kravincema je docela solidní quick-step. Ještě že je tma a když mi ujedou cvičky po něčem mazlavém, tak se v duchu uklidňuju, že to bylo bahno.

Po zhruba dvou hodinách tvrdého rubání sbíháme do Fuschu (14km)a čerstvý nohy vypadají teda jinak.
Probíhám kolem kašny, kde jsme vloni mávali Lukášovi a Michalovi a začínáme hned prudce stoupat směr k první ofiko občerstvovačce ve Ferleitenu 1150m (22km).
Tady docvaknu Ondru s Jirkou, kteří jedou na můj vkus docela bomby, moc se nemluví a dost se šlape do pedálů. "Víte kluci, že to máme ještě dalších 90km jo?!", zabrblám, ale s velkým pochopením se to nesetkává.
Cesta se kupodivu občas ohne i do klesání, takže mi kluci zase cukají, jelikož seběhy jedou stylem "no tomorrow". Tohle já nejsem ochotný akceptovat a tak je nechám běžet a zase si je zase dojdu, až když se cesta opět zvedne směrem vzhůru.

Ale to už v dálce svítí stany s občerstvením a tak se za veselého halasení vrháme na stoly s jídlem a pitím a vtipkujeme se Střelcem a Péťou (privat support managerkou Vládi Bradny, která tu skáče o berlích a fotí zpocené závodníky).
Jelikož jsem vyběhl nalačno, tak mám docela hlad a hledám něco dobrého a slaného, co by naplnilo žaludek a do kopce moc nebolelo. Bohužel jsem tu našel jen bábovku, sladký tyčinky a sušené ovoce. Nic moc teda.
Plním si ale poslušně pytlíček vším možným, slušně poděkuju, zamávám fanouškům a mizím vstříc prvnímu pořádnému stoupání závodu.
Teď nás čeká výšvih na Untere Pfandlscharte 2646m (34km). "Příjemných" 1500m+ na 12 kilometrech.
Skoro jak na Ještěd. Čtyřikrát. S tím, že vás u toho ještě bába škrtí šňůrou na prádlo.

Nasazuju svoje strojové tempo, baštím bábovku a cukám klukům. Konečně se trochu ochladilo se, takže se jde příjemněji. Tričko a elasťáky jsou to pravé oblečení, akorát nevím, proč kolem mě chodí lidi v bundách a čepicích. Asi nějací Italové od moře nebo co.
Bábovka mi chutná, takže pět kousků do mě zapadlo ještě než jsem si stačil uvědomit, že to asi nebude to ten pravý ořechový pohon do prudkého kopce. Ale to se poddá.

Hm, tak ne.

Nastupuju směle do kopce a začínám bouchat serpentiny. Čerstvé nohy OPRAVDU vypadají jinak, a tak musím občas i zastavit, abych se protáhl a trochu vyklepal stehna, která začínají tuhnout. Taky žaludek mi dává najevo, že jsem to s tím jídlem trochu přehnal a že se asi brzy podívá nahoru, co to tu jako blbnu.
Jak řekl, tak udělal.
V předklonu dávám najevo, co si o kopci myslím a kolemjdoucí závodníci mi se soucitným pohledem přejí good luck. Někdy prostě musíš, no. Ale je to za chvíli hotový a teď už se půjde líp.

Nešlo.

WELCOME TO EPIC CRISES!

Zhruba ve třetině kopce to na mě celé padá. Jsem zlomenej jak po fyzické, tak psychické stránce. Komplet. Total. Finíto. Zavíráme krám.

Opravdu. Nekecám!

Za tu dobu co ultra dělám jsem takovouhle krizi ještě asi neměl. Totální morální i fyzický rozklad.
Nefungují mi žádné záchytné systémy. Nejde mi jíst. Zvedá se mi žaludek. Těžce dýchám. Nohy jak z kamene. Ruce to neutáhnou.
Ale co jsem jako čekal? Že do kopce poletím jak drak? To je samej triatlon, rovinatý závody, občas nějakej Ještěd a teď to tady mám spasit?! OK, souhlasím.
Ale co je nejhorší, že hlava nechce. Už to prostě nechce absolvovat. Cítím se tak nějak komplet prázdný a bez nadšení, energie a zápalu. Chybí mi to, co mě celou mou "ultra kariéru" zdobilo a proč jsem byl vlastně schopný ultra dělat.

Proč tady vlastně jsem? Mám to za potřebí? Baví mě to ještě vůbec? Jsem v horách ještě vůbec rád? Končím s tím vším. Vážně!
Myšlenky a náladu mám černočernou, a kdyby se mě teď někdo zeptal, jak se mi jde, tak bych mu snad dal i pěstí!
Debilní kopec. Debilní hory. Debilní noc. Debilní teplo. Debilní žaludek. Debilní Miloš, Andrej a Donald dohromady!!! OK uznávám, že alespoň takhle poslední myšlenka mě trochu rozesmála. Ale to bylo asi tak všechno.

Čím dál častěji v kopci zastavuju nebo si dokonce i sedám. Takhle pomalu jsem do kopce snad ještě nikdy nešel! Proto je divné, že mě kluci ještě nedotáhli.
Poslední hřebíček do rakve a bonbónek na konec byla stojka do sedla, která vedla skoro celá po sněhu a já měl co dělat, abych se na špičkách a holích vůbec udržel a nesjel do údolí. Hnus! V hlavě formuluju "tiskovou zprávu", kterou v sedle pošlu domů rodině a kamarádům na vysvětlenou, proč jsem tu bídně zahynul a pak se na to zvysoka vys***! Končím tady a je mi to jedno!!!

Jsme na Untere Pfandlscharte 2646m (34km).
Zima jak prase. Fouká a je pocitově kolem nuly. Kolem mě jsou závodníci v bundách, čepicích a rukavicích. A když se tu klepe i Horská služba, která tu hlídkuje v lyžařském oblečení, asi vážně zima bude. Já jsem jen ve vestičce a čelence. Je mi to jedno.

Fotím se nahoře u kříže a je to dost symbolické. Tohle měla být moje poslední fotka ze závodu. Tu pošlu domů. Tady jsem vzdal.

Tady mě nechte!
Tady mě nechte!

NEČEKANÝ ZLOM

Naštěstí/neštěstí se jaksi v sedle moc vzdát nedá. Autobusy tu nejezdí a pokud si člověk nechce zavolat vrtulník, tak se holt musí dostat po svých na další občerstvovačku, kde je možný ústup ze závodu. Chtě nechtě se tedy rozebíhám dolů k Brettsee, směrem ke Glocknerhausu 2200m (36km), abych to už měl za sebou a tam končím.

Svítá. Teď je to na chvíli běhavé z kopce. Tak beru Metallicu do uší a vrhám se střemhlav do údolí, jen abych to už měl za sebou. Nejdřív to jde pěkně ztuha, ale postupně se nohy uvolňují a ani já už nejsem takovej bručoun jako v kopci. Pojď Jendo, zaber!

30 minut a je po krizi. Já to vážně nechápu! Jak je možné, že jednu chvíli je člověk úplně v rozkladu a za pár desítek minut chce zase pokračovat a rvát se s horami. Tohle je vážně překvápko i pro mě. A to už jsem v pár krizích byl.
Tak teď jen využít tuhle nastalou euforii, doběhnout to ke Glocknerhausu, moc se tam nezdržovat a rychle vypadnout. Jinak na mě zase padne trudomyslnost a tu bych už vážně nerozdejchal.

Moje krize mizí spolu s vlajícím praporkem.
Moje krize mizí spolu s vlajícím praporkem.

VZHŮRU K VÝŠKÁM

Jsme u Glockenhausu 2200m (36km).
Což o to, výhledy by byly, ledovec skoro za barákem. Ale tentokrát nemám chuť se moc rozhlížet. Ne teď!
Žaludek se už trochu vzpamatoval, ale stále cítím, že je něco shnilého v království Dánském a tak jdu s pískem. Jo, na číslo dvě. A hned je líp.
Teď ještě sehnat něco kvalitního a nejlépe teplého do žaludku. A hle, zeleninový vývar, super! (Jedna z pochval organizátorům je, že skoro na každé občerstvovačce byla teplá polévka nebo těstoviny. To strašně pomůže a každý si s chutí dá. Ono totiž cpát do sebe 24 hodin jenom nějaký gely nebo sladký tyčinky je pěknej hnus a kloudně se to ani nedá.)

Tlačenice u jídelních stolů u Glocknehausu.
Tlačenice u jídelních stolů u Glocknehausu.

Za chvíli je tu Jirka a oba na sebe koukáme, jak to, že jsme se tady potkali. Oba celkem použití, ale rozhodnutí jít dál. Zato Ondra dostal na trase pěkně za uši a prý asi končí.
Tak se spolu vydáváme kolem masivní přehrady Margaritzenstausee a kocháme se monstrózním dílem. To by se líbilo Vikingovi, ten tyhle monstr stavby rád. Tohle museli postavit opravdu velcí bobři.

Sápeme se vstříc bouřce.
Sápeme se vstříc bouřce.

Aby toho optimizmu ovšem nebylo moc, tak jakmile jsme se začali drápat pomalu od přehrady na nejvyšší bod závodu - Pfortscharte 2799m (46km), obloha potemněla, ozvaly se hromy a rozpršelo se.

Opravuji. Začalo lejt!

Chytá nás pořádná bouřka se silným větrem, takže jsem do pěti minut promočený na kost. (V cíli jsem se dozvěděl, že pro tuto bouřku pořadatelé stopli na hodinu závod, takže ti, kteří se pohybovali v okolí občerstvovaček si museli dát vynucenou pauzu.)
Ani jsem si nestačil vyndat bundu z pinglu. Tak teď už to řešit nebudu, že jo. Naštěstí, když se konstantně pohybuju, tak nemám velké problémy s udržením tělesné teploty. A tak jen natahuju rukávky a šlapu dál. Dlaně mám sice zmrzlé, ale to se nějak rozhýbe. Naštěstí jdeme do takového krpálu, že mi teda po těle zima není. Jen přemýšlím, jestli to, co mi kape z nosu je déšť, pot nebo rýmička. Určitě jen déšť.

Počasí hnus velebnosti!
Počasí hnus velebnosti!

S Jirkou v zádech jdeme stále výš a dál a s přibývající nadmořskou výškou se mění i krajina. Jsou tu vysoké nehostinné šedé štíty hor, táhlá suťoviště a při pohledu zpátky hluboká údolí. Jó, tohle už jsou vysoký hory, tady to já rád.

"Neboj se a pojď, budem spolu stoupat jako ptáci. Vzhůru k výškám, vzhůru k výškám! Já chtěl bych mít svůj eroplán, lítat v oblacích jak kormorán!", jak zpívá Helenka Vondráčočková. Ale nejsem ani Helenka, nemám ani eroplán a tak nezbývá šlapat stále dál a výš .

A hle - Pfortscharte 2799m (46km).
Chtěl bych říct, že jsme tu za chvíli a že to ani nebolelo. Ale maminka mi říkala, abych nelhal, tak to neřeknu. Ale jsem rád, že jsme už tady.

To nejsou Himaláje děti. Jen takovej malej kopeček v Alpách.
To nejsou Himaláje děti. Jen takovej malej kopeček v Alpách.

Nahoře nás vítají chlapíci z Horské služby a ukazují nám seběh na druhou stranu sedla, který bude ve znamení - ano, modří už vědí - suťoviska! Takže hrrr na ně stylem "no tomorrow". Mé HOKY kloužou v rozbahněném suťovisku jako minilyže na zasněžených sjezdovkách. Jirka tohle umí a tak mi hned cuká a já ho s radostí nechám. Ale je to překvapivě docela sranda a já si to docela užívám. I když je sklon svahu všechno jen ne mírný. Akorát si pak člověk musí pod svahem vyklepat z bot půl kila černého humusu, jinak vše OK.

A komu těma cedulkama prospějete, co?!
A komu těma cedulkama prospějete, co?!

Dlouhý seběh na další občerstvovačku k Lucknerhaus 1800m (52km) je celkem v pohodě, když pominu, že naklesat 1000 výškových metrů je přesně to, co by moje stehna uvítala po 50 kilometrech na trase.

Na občerstvovačce klasika – doplnit lahve, polévka do bříška, nějaký ten sýr do kapsy a pryč. Docela se otepluje, takže ještě vyměnit elasťáky za lehké trenýrky, aby mohly kytary dýchat a jde se dál. Kals už není daleko a tam na mě čeká plný batoh dobrot.
Pořadatelé nás ale nemíní šetřit, asi si myslí, že bychom se v seběhu nudili, a tak je na programu „lehký rychlý kopeček“, jen 300m+.

Krásné, ale náročné běhání.
Krásné, ale náročné běhání.

Už trošku nadávám, protože bych už vážně chtěl být dole. Náladu mi nezlepšují nekonečné lesní serpentiny, které jsou někdy tak zakroucené, že kdyby byly ještě zakroucenější, tak už jsou snad rovný. Ale všechno jednou končí a tak nakonec skutečně přibíháme silničkou do Kalsu 1750m (60km).

KALS AM GROSSGLOCKNER

Velká občerstvovačka s našimi dropbagy. Místo startu Glockner Trail 50km. A point, kde máte víc než polovinu trati za sebou.
Na tohle jsem se těšil posledních pár hodin.
Jak si sednu, dám si něco teplého do žaludku, loknu nachystaného pivka, převléknu se do čistých věcí, které jsem si sem poslal, popovídám s kamarády a přijdu trochu na jiné myšlenky. Jen to provést nějak rychle, než mě napadne spásná myšlenka, že bych se na to taky mohl krásně vyprdnout, svést se do Kaprunu v pohodě autem a nemusel se štrachat dalších 50 kilometrů do kopce. (Což mi vycházelo dle mých propočtů na dalších 10 hodin).

Paradoxně, i přes všechnu mou fyzickou i psychickou únavu, jsem tu skoro nejčilejší závodník.
Jirka je zelenej jak sedma, moc se nezdržuje a radši jde rychle dál.
Lukáš tu sedí jak boží umučení a huhlá něco o tom, že končí. Měl na nás skoro dvě hodiny a ty teď promrhal sezením v Kalsu. Hrubě mu navrhnu, ať s tím jako nepočítá a že až se přezuju, tak půjde se mnou. Jelikož jsem větší a pěkně rozjetej, tak ani moc neodporuje, dá si pár hltů mého pivka a začíná se chystat zpátky do boje. Já ještě vdechnu poslední koláček, pozdravím se s fanoušky, vezmu do ruky Red Bull a dávám se taky na pochod. Pochod směr neznámo.

Start ranního Glockner Trailu. Takhle jsem já z Kalsu rozhodně nevybíhal.
Start ranního Glockner Trailu. Takhle jsem já z Kalsu rozhodně nevybíhal.

K RUDOLFOVI

Z Kalsu to jde pěkně ztuha. Nohy se nechtějí po několikaminutovém sezení rozhýbat a taky asfaltka vesnicí jim moc nechutná. Teď nás čeká 18 kilometrů pořád nahoru přes Kalser Tauern 2512m (76km) až na Rudolfshutte 2260 (78km).
Zatím je to pozvolná stezka pro turisty kolem divoké řeky Kaiserbach, která je částečně vysekaná do skály, padají přes ní malé vodopády, jsou tu vyhlídky a tak. Prostě turistův ráj. Proto se náhodní turisti občas podiví, když kolem nich proběhne špinavý týpek s číslem lehkostí postřeleného medvěda a hrne si to někam do dáli. Já tu jako závodím, nevidíte holoto?!

Cesta je to krásná, ale děsně monotónní. Stále kolem řeky, stále mírně nakloněná nahoru, takže by se po ní jako dalo běžet, ale děsně to vyčerpává jak fyzicky, tak morálně. Když to zase člověk jde pěšky, tak je to sakra pomalé a má pocit, že by měl běžet. To je vážně na Chocholouška!

Kuk. Ta cesta nemá konce!
Kuk. Ta cesta nemá konce!

Alespoň že mám hudbu a tak si broukám ódy z Jesus Christ Superstar a snažím se nemyslet na to, jak pomalu mi to utíká.
Z letargie mě na chvíli vytrhne osamělá turistická chata a milá paní výčepní, která mi plní lahve pivem s colou a okem znalce si měří můj špinavý běžecký úbor. Pěkně ji poděkuju, dám ji pár zlatek od cesty a nadávám si, jak to, že mě takhle kombinace nenapadla už dávno. Slušnej Hu-Hu koktejl. To by měl pan Camel radost.

Údolí se konečně začíná zvedat a teď teprve nastává ten pravý alpský trail, který si děsně užívám. Kytičky, horská plesa, kameny, potůčky. Herdek, já bych tady hned zůstal!

No řekněte. Není to krása?
No řekněte. Není to krása?

Jen mi je trochu podezřelé, že máme ještě někde nastoupat skoro 400m+. Že by omyl v mapce?

Nebyl.

Najednou se značka tvrdě stáčí nahoru a já koukám do sedla, kam jsem doufal, že nepůjdeme. No nic, nastoupat se to musí. Samozřejmě jen proto, aby se to pak zase mohlo seběhnout dolů že. Ze stoupání se stává solidní stojka a tady už se začíná opravdu dělit zrno od plevele.
Závodníci se do kopce táhnou jak šneci, lehce apatičtí k okolnímu světu, s jedinou starostí, jak dostat levou nohu před pravou.
Jirka je tu už v solidní krizi a tak ho předcházím a šplhám se zarputile do sedla sám.

Dávám to s prstem (hůlkou) v nose.
Dávám to s prstem (hůlkou) v nose.
Aha tak ne. Jsem slušně v kreku!
Aha tak ne. Jsem slušně v kreku!

Kalser Tauern 2512m (76km) je ale nakonec zdolána a teď už hurá na Rudolfshutte 2260 (78km). Je to jen 2 kilometry, tak to bude hned hotový. Chata je ze sedla vidět skoro okamžitě, ale mě připadá seběh nekonečný a chata se ne a ne přiblížit. Ještě, že tu je tak krásně, tak pod záminkou fotografování odpočívám a dělám pár letmých snímků přehrady Tauernmoossee a ikonické Rudolfovy chaty.

Trochu kýč. Ale krásnej!
Trochu kýč. Ale krásnej!

Nakonec přibíháme na občerstvovačku s Jirkou společně, jelikož mě v seběhu zase dotáhl a zdálky máváme Střelcovi, který si udělal výlet a šel nám naproti.

Já jsem pro každou kravinu, tak skrze turisty-mastňáky řvu „Hilfe! Hilfe!“ a simuluju běh. Střelec mě ještě nahecuje se svým fotoaparátem a tak s fingovaným úsměvem vybíhám i kopec. Turisti moji ladnost oceňují potleskem, já se pýřím, jedu bomby. (Jasně že mě tahle frajeřinka stála síly na dalších 5 kilometrů, ale muselo to bejt).

Ultra vrchař v akci.
Ultra vrchař v akci.
Ikonická Rudolfshutte. Tomu říkám dobrý místo pro horskou chatu.
Ikonická Rudolfshutte. Tomu říkám dobrý místo pro horskou chatu.

Střelec se o mě stará vzorně. Navede mě k občerstvovačce do chaty, donese pivko, Red Bull, já vdechnu výborné těstoviny s vege karbanátkem a jsem zas ready to rock’n’roll! Je super, že půjde kousek trasy se mnou a až u Weisssee se odpojí do jiného údolí, tam, kde nechal své auto.

Se Střelcem se nechodí. Se Střelcem se běhá. A povídá. A tak se snažím co to dá, abych nedělal ještědskejm klukům ostudu a šlapu, co to dá. Jenom pasáž z velkých kamenů si dovolím jít, ale Střelec mě honí i tady a prej, že je to běhatelný a ten týpek před námi by si zasloužil předběhnout a tak. Musím ho trochu krotit, protože po 80 kilometrech už nejsem extra svěží a zlomený kotník není to, co tady hledám.
Ale jinak je to super „moral boost“. Stále mě chválí, jak krásně běžím, jak jsem ten který kámen ladně přeskočil, že mi to jde a že jsem zdaleka nejčilejší běžec široko daleko. Takovýhle lidi by měli mít na ultra k pronajmutí, aby skleslému závodníkovi nalili čerstvou vodu do žil a trochu ho povzbudili v tom jeho epickém úsilí.

Za chvíli jsme u Weisssee, tady se naše cesty rozdělují. Střelec zkušeným okem mrkne do mapy a praví, že už přejdu jen tenhle hřeben vpravo a pak už budu jen traverzovat podél přehrady, víceméně po rovince. Poděkuju a adios v cíli chlape, za chvíli mě tam čekej!

Že já vůl mu věřil!

Weisssee. Kochal bych se, kdybych měl sílu.
Weisssee. Kochal bych se, kdybych měl sílu.

ZOMBIE POCHOD

Bohužel mě záhy chytá opět žaludek a já se pomalu dostávám do předklonu. Možná to byly ty těstoviny, možná ty karbanátky, ale daleko pravděpodobněji to byla ta chutná klobáska na konec. Že já blbec po ní sahal, když vím, jak mi tyhle věci nesedí.

No, klobáska byla za chvíli mezi námi. Společně s těstovinama a pivkem. Takže zase na novo. Musím si chvíli i sednout, abych se srovnal, takhle rozhozenej pokračovat nemůžu. Naštěstí je to jen přes to sedlo a pak už to půjde trochu rozeběhnout.

Nebylo.

Když se vydrápu na sedlo, tak jaksi žádný traverz nevidím. Co ovšem vidím jsou barevné tečky kdesi v dáli na kopci, pochodující směr Mordor. Alespoň takto jsem si pojmenovat ten zatracenej kopce já! V reálu to byl Kapruner Torl 2637m (85km). Hnusná prašivá hora, kdesi v prd*** u ledovce v Alpách. Musel jsem si dokonce zařvat i nějaká česká peprná slova, abych se trochu uvolnil, protože tohle bylo už i na mě dost.

Zespodu se to zdálo šíleně daleko a děsně do kopce a já se tu plazím, mám dost a do toho ještě žaludek protestuje. Což o to, cesta to byla krásná, celá po obrovských balvanech, takže mít v nohách tak o 70 kilometrů míň, tak si to vážně užívám. Ale takhle mi to vůbec nechutná. Dochází mi voda a vrchol je v nedohlednu. Jak já závidím těm lidem, kteří jsou už pod sedlem, tam já snad ani dojít nemůžu! Výstup na Kapruner Torl se mění v regulérní zombie pochod. Tohle už nemá se závodem nic společného, tady každý bojuje jen sám se sebou a svou hlavou. Jediné, co mě drží jakžtakž na nohou jsou ostatní zombíci, kteří jsou na tom často ještě hůř než já. To hned dodá trochu energie.

Jirku najdu sedícího na kameni, opřeného o hůlky s výrazem smrtky v pohádce o Dařbujánovi a Pandrholovi. Je úplně na suchu, a tak mu dávám alespoň posledních pár loků své vody, aby svlažil rty. Jeho zhodnocení situace je naprosto výstižné: „Hele mě vlastně ani nic nebolí, ale cítím se jak vymačkanej citrón.“ Nezbývá než souhlasit!

Way to Mordor
Way to Mordor

Naštěstí jsme za pár desítek metrů našli horský potůček, tak se k němu vrháme a plníme všechny flašky, co u sebe máme. Teď už to musíme dorazit hergot, jinak jsme tu snad do tmy! Posledních pasáž se leze po velkých balvanech, ale už tak nějak cítím sedlo, tak mi to docela jde. Konečně jsme v sedle!

Vysmátí záchranáři nás zdraví a provokativně popíjejí lahváče. S prosíkem se na jednoho z nich vrhám a půlku pivka mu vypiju, ještě než se stačí nadechnout k odporu. Aaaach to bylo dobrý. Na rozházený žaludek je to jak pohlazení. Horský vůdce uznale změří hladinku v láhvi a pak mi ukáže směrem dolů se slovy: „Last descent. Come on.“ Cítím v tom lehký sarkasmus.

Jako seběh to teda nevypadá ani náhodou! Obrovské balvany naházené hala bala v prudkém svahu. A teď se ukaž závodníčku. Předvádím parodii na pavouka a doslova krokem se šinu kupředu. Zlatej výlet po kamenech na Ještěd, tohle je jiná liga!
Naštěstí to za chvíli skončí. A nastupuje ještě větší sranda – skoro půlkilometrové sněhové pole. Škoda že jsem si nevzal lyže. Teď to bude šúšn jako prase.

Začínám hrát hru „sjeď co nejdál a nerozbij si hubu“. HOKY mi nějak nejedou, ani když se odrážím hůlkama, po zadku se taky moc nedá jezdit, protože tu co chvíli kouká ze sněhu kámen a je to o natržení. Klopýtám tedy ve vyjetých kolejích po předchozích závodnících a snažím se nerozbít hubu. Slušný kokosy na sněhu.

Tomu se říká FAKE FOTO.
Tomu se říká FAKE FOTO.

Jirka mě předjede elegantním stylem a mizí v údolí. Nechápu, jak to sakra ten člověk dělá, že jde z krize do krize a na kopci se vždy oklepe a dolů mastí jak znovuzrozený! Když hodím ještě pár tygrů pro diváky, tak mě to už přestává bavit. Jsem odřený a lehce podebraný. Mé náladě nepřidá i nakopnutý palec, který mě čím dál víc v botě bolí. Musím se na něj kouknout. Nehet je pěkně nateklý, a když na něj zatlačím, tak puchýř praskne a vystříkne krev. Ne zrovna pohled pro slabší nátury.
Jasně, protrhnout si puchýř v závodě je vždy dobrej nápad. A nacpat potom nohu do boty je taky zajímavě bolestivý. Nemluvě o následném seběhu, kde hopkám po pravé noze a kleju jak Bulhar. Alespoň na chvíli zapomenu na nekonečný seběh do údolí a stylem skok-krok-skok hopsám dolů k přehradě Kapruner HochgebirgsStauseen, kterou máme skoro celou oběhnout. Prý krásným traverzem. Tak alespoň tak.

Donutím se k běhu, a těším se, jak se proběhnu. Bohužel obíhání přehrady je nekonečné, za každou zákrutou je další, z traverzu je had nahoru a dolu a nemá to konce. Kór, když jsem v tom sám a nemám se s kým potáhnout. Škoda, že tu nejsem o 50 kilometrů dřív, to bych si to užíval plnými doušky.
Z pohodového klusání kolem přehrady je nakonec hodina a půl práce a já mám dost. Ještě že mě rozhýbe horská říčka, která jaksi nemá mostek, a tak musíme spolu s dalšími závodníky vymyslet, jak se dostaneme na druhý břeh, jelikož říčka je ledová a pěkně prudká. Holt ledovcová řeka no. Někdo se zouvá a zkouší řeku přebrodit bos, já ale volím variantu „kamzík“ a po pár skocích jsem na druhém břehu. V botkách sice jezero, ale je mi to jedno. To při běhu uschne.

Mise: Přejdi Jordán suchou nohou.
Mise: Přejdi Jordán suchou nohou.

Teď už jen přeběhnout celou hráz a vrhnout se na poslední občerstvovačku 1650m (97km), doplnit energii a vydat se na poslední pohodový seběh do Kaprunu. Teď už to bude jen 16k kilometrů dolů. Asi po nějaké pevné cestě. Na pohodu.

Nemohl jsem se mýlit víc.

DOLŮ. DO KAPRUNU. DO POSTELE. DO PRDELE JÁ UŽ CHCI BÝT DOMA!

Tak jo. Tak to docvakneme.
Pouštím se od hráze po široké cestě s odhodláním běžet nejdéle jak to jen půjde. Hlavně ať tady nejsem ještě další tři hodiny! Moje odhodlání mi vydrží jen do první odbočky z hlavní cesty, kde nás pořadatelé natlačí do kozí stezky, pěkně zase na kameny a blátíčko, jen abychom se za další několik set metrů zpět vynořili na hlavní cestě.
A takhle se to opakuje stále dokola. Kousek po hlavní, pak sugestivní odbočka někam do terénu, něco přelézt, podlézt, přeskočit a zpátky na hlavní. Jednou lezeme dokonce po ocelových kramlích skrz vodopád, a to už mi ani nepřijde vtipný.
Probíháme kolem další přehrady Wasserfallboden a tak pořadatelé přidávají pár starých opuštěných tunelů, které se táhnou kolem přehrady, to abychom na to asi dobře viděli.

No, na to, že to měl být seběh, tak jdeme pěknej tobogán nahoru a dolů a moje kalkulace, že budu dole za hodinku a půl berou za své. Tímhle stylem to za světla rozhodně nestihnu! Prostě jak je na to člověk sám, tak je motivace stále běžet vážně malá.

Naštěstí se záhy objevuje blonďatý Rakušák s tváří anděla. Toho se musím chytit! Zapínám autopilota, zakousnu se za Anděla a nepustím. Jsem mu v patách a jen kopíruju tempo, které nasadil. Běží slušně a já jsem vděčný, že nemusím přemýšlet kam šlapat a jen za ním tupě visím nějaké tři metry a hypnotizuju jeho kecky.
Když zpomalí, já zpomalím. Když zrychlí, já zrychlím. Když jde čůrat, já jdu čůrat. Uznávám, asi jsem ho musel dobře sr**, ale je mi to jedno. Není čas, ptát se kdo je kdo a hrát si tu na city. Klidně ať mě nenávidí, ale já už sám nepoběžím! Klušeme takto další hodinu a stovky výškových metrů a civilizace je už docela na dohled. V lese se už docela zešeřilo, a tak Anděl sahá po čelovce. Já jsem se zařekl, že čelovku dneska už nepoužiju, a tak visím za svým světlem a snažím se neudělat chybu, protože prošlápnutý kotník pár kilometrů před cílem by mě teda pěkně naštval. Když už jsem to vydržel celý den, že jo. „Sviť Anděli a vyveď mě z této temnoty ó spasiteli můj!“. Už mi hrabe. Naštěstí si to zpívám jen v hlavě a neřvu to nahlas.

Já a moje mapka jsme toho dneska spolu už dost prožili. Neboj, už tam budeme!
Já a moje mapka jsme toho dneska spolu už dost prožili. Neboj, už tam budeme!

Anděl mě už asi plné zuby nebo to už chce mít vážně za sebou, a tak stupňuje tempo. Nejdřív docela nenápadně, ale pak valí takový bomby, že jdeme okolo 4min/km a to je jistě dobrej nápad po 100km v horách. Bohužel pro něj, jsem se vážně zakousl a nehodlám se jen tak pustit. Anděl stále zrychluje a kolem řeky nad Kaprunem už vážně letí jak pominutej. U cedule „KAPRUN“ ho nakonec propouštím ze svých služeb (nebylo to proto, že bych jako nemohl) a nechám ho odběhnout. Zaslouží si to, kluk jeden blonďatej! Cíl už bude někde tady za rohem, to už doklepu sám. Malinko mě jen znejistěla cedulka „5km to go“. To snad není pravda!

Byla.

Závěrečnou rovinatou „pětku“ kolem řeky bych uvítal maximálně tak na jaře, když se ladí tempa na jarní klasiky. Tady mi to připadlo jako pěkná zhovadilost a poslední test morálky pře koncem. Tady to je už vážně na autopilota, je už docela šero a tak trpělivě ukrajuju metr za metrem a představuju si, jaké to bude, až nebudu muset nikam běžet, dám si pivko a konečně si sednu! Ale vlastně jsem už začal s tréninkem na IRONMAN AUSTRIA 2018, takže pohoda, tam se rovinatý úseky budou hodit, že jo.

To už se konečně dostávám mezi baráčky a náhodní turisti mi fandí, volají „BRAVO“ a tleskají. Je to moc příjemné a já si to vážně užívám a mávám nazpět. Už jen posledních pár set metrů a tak se snažím se za běhu trochu zkulturnit, abych v cíli nevypadal úplně za váguse.

CÍL

Jak říkají budhističtí mnichové a Kuba Řídel – „Tak jako všechno začalo, musí také všechno jednou skončit.“ A mají pravdu. Zaplaťpánbůh.
Hrstka postávajících diváků mě žene do cíle a já za symbolického deště protínám chvíli před tmou cílovou pásku v čase 22hod 31min!

Už nikam nemusím, já su tak šťastné!

Já su tak štastné!
Já su tak štastné!

Následuje klasické cílové kolečko. Obejmout se s kamarády, dostat medaili, vdechnout pár piv, emotivně si sdělit, kde kdo na trati zemřel, nacpat si bříško a vnímat tu krásnou euforickou energii od všech lidí kolem. Gratuluji Ance a Tomášovi, kteří doběhli na Glockner Trailu na druhém, respektive čtvrtém místě v úžasných časech, až se tomu nechce věřit. Ještě dám pozávodní drink s Petrem a Denisou a už bych šel jako pomalu do hajan.

Jen co ale vyjedu z Kaprunu, strhne se šílená bouřka s krupobitím a silným větrem, že musím odstavit auto ke krajnici, protože to ani stěrače nebraly. No řeknu vám, jsem sakra rád, že jsem to stihl do cíle ještě před touhle čínou! Chudáci ti, kteří jsou ještě tam někde nahoře, to musí být vážně o držku. (Teprve později se dozvídám, že se pořadatelé rozhodli kvůli této bouřce závod předčasně ukončit, a tak někteří kamarádi mají ve výsledkovce DNF, i když by to do limitu do cíle určitě stihli. No, co nadělat, člověk míní, pánbůh mění).

BYLO TO KRÁSNÉ, ALE BYLO TOHO DOST

Co říct závěrem? I přes všechny strasti a krize, která jsem popsal, jsem si závod a celou akci moc užil. Byl to krásný den strávený v úžasných horách s bandou stejně postižených lidí kolem. A to já můžu!

A závod samotný má super organizaci s řadou nadšených dobrovolníků a záchranářů, kteří se o nás vzorně a s úsměvem starali. Všem vřele doporučuju! Každým rokem roste a do pár let to bude myslím velká evropská akce, kde bude problém utrhnout registračku.

GGUT 2017 - startovní číslo, medaile a kupa zážitků!
GGUT 2017 - startovní číslo, medaile a kupa zážitků!

Asi jediné co bych organizátorů trochu vytkl, je atmosféra startu a cíle. Jasně, nebylo kolem moc přihlížejících lidí, kteří by jim s tím pomohli, ale dá se i tak pomocí hudby a dobrého moderátora vytvořit dobrá atmosféra, která by rozhodně takovému závodu slušela. Já osobně mám tuhle "omáčku" moc rád a na JĚŠTĚD SkyRace® se o ni snažíme. Závodník má v sobě tak jako tak velké emoce, tak by to chtělo mu s tím jen trochu pomoct. A pak to je ta správná jízda!

Tentokrát mě zachránila hudba.
Jak jsem šel dlouhé pasáže sám jen se svojí trudomyslností, tak nebýt Metallici, Rammsteinů, Jesuse nebo Xaviera Baumaxy, nevím nevím jak by to dopadlo. Takže díky kluci!

ZAMYŠLENÍ

Dal jsem do toho tentokrát všechno. A možná ještě trochu víc. Ještě žádný jiný závod mě nestál tolik fyzických a psychických sil, jen abych dokončil. Vypil jsem během závodu i tři Red Bully, to se mi taky ještě nestalo. Taky skoro týden po závodě jsem pořád tak nějak vnitřně unavený, a ač mě nic nebolí, na nějaký větší sport nemám momentálně moc myšlenek.

Prostě to bude asi chtít udělat pauzu a na čas přivřít dveře jménem ULTRATRAIL.
Neříkám, že přestanu chodit a pobíhat po horách, to ne. Zde jsem doma a vím, že to tak bude.
Jen je asi čas otevřít další dveře v mém životě a moc se těším, co za nimi objevím!


Takže děkuju a jak praví klasik Jára da Cimrman: „Byla to taková hezká tečka za tím naším výletem. Opakuji. Byla to taková hezká tečka za tím naším výletem."

Tak zase někdy někdy naviděnou...

Já si jdu dát welcome buchtu od Adélky!
Já si jdu dát welcome buchtu od Adélky!

14 | 4 | 2018
COMPRESSPORT JEŠTĚD SkyRace ®
COMPRESSPORT JEŠTĚD Trail

Registruj se!