COMPRESSPORT JEŠTĚD SkyRace

RACE DIRECTOR PÍŠE - Ultrablog



10. 9. 2016

UTMB 2016

Když jsem před pár lety začal psát svůj blog, tak už tehdy jsem měl jasno v tom, že budu psát jenom tehdy, když mě to bude bavit a bude proudit energie. Ne jen proto, abych si něco odškrtnul a napsal "povinný" report ze závodu.
No a teď skoro 18 měsíců ta energie prostě nebyla.

Poslední zápisek jsem tedy vytvořil po, pro mě zlomové, Transvulcanii 2015 a pak se udála spousta věcí.

Kdo ví, ví.
Prošel jsem si zvláštními euforiemi, ale především udolími stínů a chladu. Víc k tomu netřeba říkat.
Prostě to tak asi mělo být. Jo mělo. Jinak by se neudály ty krásný věci, které se udály…

novinky

Cesta za UTMB začala vlastně úplně nevědomky už v roce 2012.
Tenkrát jsem vyrazil sám s CK Alpina na první dovolenou do vysokých hor. A náhoda tomu chtěla, že jsem sáhnul po Tour du Mont Blanc. No a celý výlet na 10 dní se prostě dokonale povedl. Destinace, parta, počasí, průvodci, panoramata.
Takže jsme si dali etapově nalehko TMB a kochali se úžasným trailem, který vede skrz 3 země a opisuje kolo okolo Mt.Blanc. Jeden z nejhezčích treků světa.

Dovolenka šla jako po másle a když si tak jeden den zaslouženě vychutnávám pivíčko a paštiku v sedle na Grand col Ferret a plácám se po zádech, jak jsem ten brutální výstup dal, najednou se před námi zjevily dvě postavy. V běžeckém oblečení a očividně dost nalehko. Jen na nás mrkly, ocenily volbu naší svačiny, za běhu přes sebe přetáhly větrovky a pustily se seběhem dolů, směr na La Fouly. Hele viděli jste to všichni? Cože?! Co to jako sakra mělo být?!

Naštěstí nám za chvíli Tonda Hrabica, náš báječný průvodce, osvětlil, že to budou nejspíš ultra běžci, kteří trénují na UTMB. Běžecká závod, který kopíruje naši trasu a obíhá také Mt.Blanc. Jasně Jardo, to ti tak sežeru. Takže ty mi jako říkáš, že my to jdem 10 dní a oni to sfouknou najednou jo? A ještě to běží, ne? Bulíky si věš na nos někomu jinému jo, to prostě není možné!

Tímto se Jardovi dodatečně omlouvám. Je to možné. A já to dal.

A pak se událo strašně moc věcí. Ale všechno tak nějak vedlo přirozeně k UTMB. Nějak samovolně a instinktivně mě to táhlo zpátky a já věděl, že se kruh uzavírá a já se sem vrátím.

Čekali jsme s Michalem dva roky, než nasbíráme dostatečný počet bodů pro kvalifikaci a pak nás vylosují. No a pak bylo v lednu ohlášeno, že koncem srpna jedeme na Blaník! Hurááá!
A přípravy a trénink můžou začít!

novinky

Moji přípravu vám popíšu zkráceně. Ono to totiž nebylo moc složité:
leden/březen - času dost.
duben/květen - běhá to dobře, Jesenická 100, mám chuť
červen/červenec - bolí mě koleno, bolí mě záda, bolí mě hlava. Diagnostika – komplet přetížený organismus. Zvolnit, odpočívat, neběhat. Ruším Lavaredo, ruším GGUT, bojím se UTMB.
Srpen – objevuju, že existuje kolo. A že je jak horské, tak silniční. Baví mě to! Alespoň tedy denně šlapu a plavu. A bojím se UTMB.

novinky

Závěr?
Natrénoval jsem poctivě 14 dní na kole a v přehradě, 2x běh po Ještědu. No hele, já myslím ze na 170km jsem připravený tak akorát. A jak briskně poznamenal létající zubař Lukáš Hůlka: “Kámo, natrénovat na stomílovku umí každej. Ale netrénovat a pak ji sfouknout, to umí jedině mazák!” :)

Takže taktika byla jasná. Jet si to užít a podívat se, kam až jsem schopnej se dostat.

Zapomněl jsem ale říct, že přeci jedno, zato velké eso, jsem v rukávu měl.
Poznal jsem Adélku.
A tak místo toho abych se užíral, jak jako nemůžu běhat a byl kyselej starej dědek, tak jsme si dávali vínko, smích a pohodu.
Takže hlava vyladěná jako snad ještě nikdy. No stress.
No a nakrásně, když to zdravotně nepůjde, tak se to taky nezblázní. Rozhodně už nebudu opakovat Transvulcanii, kde jsem šel zbytečně za hranu a pak jsem se z toho půl roku vzpamatovával. A taky ležet v nemocnici s kapačkou jaksi není na seznamu mých plánovaných aktivit.
Ale naštěstí nám hlásí krásné letní počasí, horko okolo 35st ve stínu. Tak to jsem klidnej. Já přece v teple umím. To mi sedí. Jasně. Je mi blbě už teď.

Ve středu tedy naložíme libereckej párty bus a hrrr na Šamonice. Cesta eazy, kemp pohoda, Blaník za stanem, sluníčko, česká parta, eazy living.
Ve čtvrtek poladíme registraci, projdeme si skvělé expo a asi milion stánků s trail výbavou, partnerskými závody, oblečením, zábavou atd. a mažeme na lanovku a hurá nahoru na Augille du Midi.
Holky překonávají asi 10 zkoušek z výškových závratí, fotíme, kocháme se a dokonce vlezeme i do prosklené kostky ve skoro 3900m. A jasně, že se u toho chichtáme a fotíme jako Japonci.
Je prostě krásně. I když nás slunko rozhodně nešetší. Zítra to bude šou.

novinky

A bylo zítra.
Přes den se už jenom poflakujeme, cpeme se a ladíme support car. Jelikož každá elita i jelita musí mít svůj doprovodný vůz s týmem suporťáků, tak i my stavíme holčicí zásahovku, která nás bude čekat na různých pointech na trati a oblaží nás svými úsměvy, laskavým slovem, pivkem a čistými ponožkami.
Holky jsou z toho sice nervóznější než my ze závodu, ale to dopadne, věříme si.

Pátek odpoledne se šineme do Chamonix. Nejsem ani nervózní. Jen se strašně těším!
Městečko praská ve švech a pozitivní energie tu lítá jak v CERNU. Dostáváme od holek poslední pusy a ujištění, že už teď jsme vítězové a jdeme se s Michalem mačkat do davu před startovní bránu.

Kdo nikdy nezažil atmosféru velkého závodu, tak nepochopí. Já jsem si odbyl velkou opremiéru na Transvulcanii a myslel jsem si, že to už nic nemůže trumfnout.
No asi se to povedlo.

Je nás tu nasáčkovaných 2300 jdoucích na smrt. Výraz v očích závodníků bych přirovnal na něco mezi drogovým raušem, pohledem zvířete a Bilbo Bagginse, který se rozhodl vyrazit do země neznámé.

A když začal dvě minuty před startem hrát pan Vangelis svůj hit o dobytí ráje, normálně brečím. Mám po celém těle mravence, jsem mimo a vzlykám jak stará bába. Samozřejmě to rychle maskuju macho gestama a chlapskýma skřekama, ale jsem děsně naměko. Tohle už jsem pěkně dlouho necítil a myslel jsem si, že to už v sobě nemám. Mám.

V 18:00 to odstřelili a celé městečko vybuchlo v extázi. Elita pádí jak na desíce v Praze, my hobíci ale nespěcháme a jdeme snad 15 minut davem. Smějeme se, zdravíme kolem stojící lidi, máváme a nasáváme naprosto úžasnou energii světa.

novinky

FRANCOUZKÉ BUBLÁNÍ
Ale pak se i my rozeběhneme a pomalým tempem vyklusáváme po rovince směrem na Les Houches. Běžíme pomalu. Vážně pomalu. Ale mě to vyhovuje.
Tentokrát mě ani nedráždí, že nás soustavně někdo předbíhá a tlačí se před nás dopředu. “Já si vás pacholkové počkám na 140km, počkejte”, mumlám si pod vousy.
A taky testuju nohu, jestli se mnou bude mluvit. Zdá se, že by to zas tak marný být nemuselo. Zase je super, že se nemusím bát, že bych dostatečně nezahřál svaly, protože i přes pozdní odpoledne je pořád vedro k zalknutí a já se potím jak čuník na jatkách.

Klábosíme s Michalem, užíváme krajinu a zdravíme se s neskutečným počtem diváků a fanoušků. Prostě výklus par excellence.
Pořád ale za Michalem tak nějak divně povlávám, nejsem schopný se dostat do pohody a do nějaké většího tempa než je 8km/hod. Taky žaludek mi říká, že by si jako něco dal, ale když mu tam něco pošlu, tak že jako co blbnu a ať si to nechám.

Měním taktiku udržet se Michala a jsem rozhodnutý ho v St.Gervais na 20km nechat jít a pokračovat svým tempem. Za tři hodinky tedy doklusneme do St.Gervais a dostáváme od holek první pusu a první polévku. Takové chvilky prostě bodnou.

Nechávám plánovaně Michala jít, protože už roztočil svoje turbo a já nejsem schopnej ho uviset. Co ale visí jsem já. A to na hůlkách.
V menším stoupáku na Les Contamines jsem jak zmoklý prádlo a vážně uvažuju co dál. Jsem slabej jak moucha a žaludek se mi ozývá čím dál častěji. Do toho se pořád přehřívám a i když už je skoro půlnoc, je mi teplo jak v sauně. Ještě, že na mě na občerstvovačce čeká Adélka s věcma na převléknutí a pivkem. To me snad spraví.

Přibíhám do depa na 30km v Les Contamines a nikde ji nevidím. Sakra!
No nic, neremcej a něco se sebou udělěj, jinak končíš. Musím na sebe tvrdě.
Opodál se jeden závodník vyjadřoval, co si tak jako myslí o tomto počasí, a zvracel. Jelikož jsem s ním souhlasil, tak sem si taky lehce ublinknul. Myslel jsem si, že u toho vypadám docela elegantně, ale když se mě několik lidí zeptalo, jestli jsem OK, tak jsem lehce přehodnotil svůj look a šel se schovat do davu.
Rozkaz zněl jasně - trocha koly, suché pečivo, sednout, ochladit.

Naštěstí si mě Adélka nakonec našla a už se o mě stará. Měním triko, sundávám kompresky, ve kterých mi bylo strašně teplo a dávám vychlazené nealko pivko. Chvíli popovídáme a to mě vytáhne z letargie. Taky cítím, že se ochlazuje. No konečně!

Vyjdu z občerstvovačky jako vyměnněný a pálim to do prvního pořádného kopce na Croix du Bonhomme. Je nádherná jasná noc. Jen hvězdy, hory a já. Nadechuju z plných plic studený vzduch a cítím jak ožívám. Zatímco Japonci a jiná teplominá cháska se halí do bund a rukavic, já si libuju v tričku. Nabírám tempo a od této chvíle vlastně jen předbíhám.

Jediné co mi kazí trochu náladu je fakt, že je stále ještě dost lidí pokupě a tak se tvoří vláčky. Hlavně v kopcích.
On takový vláček je super věc, člověk do něj nastoupí a nechá se táhnout a nemusí se ani koukat kam šlape a kudy se jde. Problém je ovšem v tom, když místo rychlíku nastupujete stále do stejné zadýchané lokálky sovětské výroby, která se sice pohybuje, ale tempo je to tak pro důchodce.
Zbývají tedy pouze dvě věci, které se s tím dají dělat. Buď budete akceptovat pomalé tempo skupinky a za chvíli usnete nudou, nebo se bude předbíhat. Ale to zas znamená zrychlovat a zpomalovat furt dokola a to zase stojí moc sil. Jelikož jsem ale chytil druhý dech, tak jsem pro tentokrát zvolil variantu B. Alepoň jsem se nenudil žejo.

V sedle na Croix du Bonhomme a taky poprvé nad 2500 metry jsem si jen odpípnul a jal se to pustit v seběhu dolů na Les Chapieux. Kvalitní vertikální kiláček dolů, to je hned stehnům líp. Ale vzduch je jak břitva, dýchý se krásně a člověk se ani tak moc nepotí. Dole nabrat vodu, čaj, bábovku a hrrr na Col de la Seigne!

novinky

ITALSKÉ INFERNO
Nahoru to jde zase dobře, závodníci se už docela roztrhali, tak si jdu to svoje. Rammsteini řvou Reise Reise a já navlékám jednoho zakuklence za druhým. Vy byste na Ještědu asi splakali nad vejdělkem klucí zmrzlí. Ale ok, uznávám, ochladilo se. Tak jsem si vzal alespoň náveky na ruce.

Na Col de la Seigne dostávám na talíři svítání jako ze žurnálu. Dole inverze, nahoře sluníčko. Kochačky jak prase a vodník kebule vaří v údolí mlhu. Jasně že se zastavuju a dělám pár snímků. U toho ukápne i ta slza štestí. Jojo, tohle jsou ty okamžiky pro které stojí za to žít!

Teď rychlej drop pár set výškových metrů do sedýlka a zase nahoru na Col des Pyramides. Zase přes 2500 metrů a zase se mi dýchá skvěle. Že by se mi ten trénink s PowerBreathem opravdu vyplatil? Buď to nebo jsem tak strašně dobrej od přírody. No, víme jak, žejo.

Následuje lahůdkový seběh 600 výškových metrů až na Lac Combal - moje zamilované místo z TMB 2012. Zde se slévají do sebe dvě řeky – jedna špinavá od jílu a jedna ledovcově čistá. A pod tím jezero jako ze žurnálu. No kýče, hnus fijalovej. A když nejvyšší pán ještě přidá ranní mlhový opar, je těžké zůstat chladný k takové přírodní kráse.

Ráno už je ale pěkná zima takže nasazuji i čelenku. Klušu si podél břeky a je mi tak nějak dobře. Na to, že mám za sebou 70km se cítím fajně a stále předbíhám teď už časté chodce.
Ještě jeden brdek nahoru a pak už jen libovej seběh 1200 výškových metrů do Courmayeru. Tam už na mě čeká Adélka s mým drop bagem, pusou a pivkem. Vážně se teším.

Jediné co mi trochu kazí náladu jsou ty prudké prašné serpentýny, které nemají konce. Prostě pohled na údolí kdesi hluboko pod námi, kde se, jak tuším, nachází Courmayer mi moc nechutná. A vůbec se nepřibližuje! A stehna křičí jak divoký psi. A začíná pražit slunko. A mě je vedro. A bude hůř. A bylo!

V Courmayeru to žije, lidi fandí, je to prostě další mekka outdooru. Adélka se o mě vzorně stará, pořádně mě namaže opalovákem padesátkou, přezuje do čerstvých bot a nasadí tropiko čepku ala Pampalini. Ještě vdechnu pivko a mažu ven. To horko nebude tak děsné, uklidňuju se. Oooo jak naivní mladík jsem byl.

Taktiku jsem měl na tropický den jasnou. Vlézt do každé říčky či kaluže a neustále se ochlazovat, abych nedopadl jako na Transvulcanii, kde jsem měl hlavu jak pátrací balón a byl oteklý jak meloun. Prostě obětovat běh na úkor přežití. Nějak tuším, že tady se bude pro většinu závodníků lámat chleba mezi DNF a finisherem.

A abychom moc nevychladli, tak nás organizátor poslal hezky 800 výškových metrů přímo nahoru na Refugge Bertone. Na pěti kilometrech.
Začíná být pekelné vedro a já se táhnu do kopce jak smrad. Sedám si, často odpočívám a apaticky sleduju jak mě předcházejí čilejší závodníci. Rád bych byl naštvaný, ale je mi to jedno.
Těch 5km jsem nakonec šel jsem hodinu padesát. Vážně úžasný tempo.
Na občerstvovačkách samozřejme taloši pivko nemají, tak vytahuju Eura a vypláznu bůra na místní chatě za malé pivko. V mém stavu bych dal i dvacet.
Sednu do stínu vedle hubeného Australáka a trumfujeme se, kdo je na tom hůř. Pivko zasyčí a já musím dál, jinak bych tu snad zůstal sedět. Ještě štestí, ze na Refugge Bertone je to jen 8km a traverz po rovině. Jasně, po rovině. Asi si ji každý představuje pojem traverz trochu jinak.

Úsek to je krásný, což o to, výhledy jsou skvostné, o tom žádná. Ale je to pořád nahoru dolu a já se spíš než o běh starám o to, kde teče jakýkoliv potok, abych do něj mohl skočit a ochladit se. Naštěstí je jich tu celkem dost, takže co 15 minut jsem jak vodník a spokojenej. Bohužel stačí pět minut běhu a jsem zase jako vyschlý na troud.
Když pak potkáme docela slušný horský potok, tak neodolám a lehám si tam celý. Že to nebyl špatný nápad dokazují i další závodníci, kteří mě kopírují a tak si tam tak lebedíme jak hroši na Serengeti. “Now, we are back in the race!” prohodí lakonicky jeden Chorvat. A má pravdu. Tělo se krásně schladilo a já zase nabírám na tempu.

97km a seběh do Arnouvaz. Jsem rozhodnutý si tu trochu odpočinout, protože nás pak čeká stoupání na Grand col Ferret, před kterým mě kamarádi dost varovali.
Dávám kolu, polévku, kousek sýra a toiku. A tam jsem málem umřel. Takové to domácí kakání v rozpálené kadibudce je jen pro opravdové fajnšmekry a milovníky saunování. Ale když musíš, tak musíš.

Ale zmátořím se a jdu bojovat s kopcem. Takřka od občersvovačky se kopec zvedá na vertikální kilometr a slunce peče jak na Sahaře. Tady se láme chleba. Je 14 hodin, je tak 36 stupňů ve stínu a my se plazíme nekonečným kopcem pořád vzhůru. Slušnej zomie pochod smrti. Každej jen kouká apaticky před sebe a krok sun krok, vstříct peklu.

Lidé polehávají po zemi, žaludky a hlavy vypovídají poslušnost. Ale zaplaťpánbů za tyhle trosky, člověka vždy potěší,když je na tom někdo hůř než vy.
Ale jak praví budhisti a Kuba Řídel, tak jako vše jednou začalo, musí vše jednou i skončit. Grand col Ferret je dobyt! Je dobyt! To se prostě neochodí.

novinky

ŠVÝCARSKÁ HORSKÁ DRÁHA
V sedle jsme znovu přes 2500m a čeká nás teď cca 20km seběh až na bod o výšce 850 metrů. Jo přesně tohle si na stým kilometru přeješ. Stehna mě pálí a mě se chce zvracet.

Běžíme přes La Fouly až do Champex Lac, kde na mě zase čeká Adélka s báglem a já se na ni těším jak malej kluk.
Ale Švýcarsko je krásné, o tom žádná. Vesničky jako z katalogu, fandící domorodci, děti nabízející male občerstvení. Prostě idilka.
Teda byla by to idilka, kdyby nezačalo hřmít a nezačaly po obloze lítat blesky. A začalo se stmívat. A druhá noc na krku. A nekonečné stoupání lesem. Ještě k tomu po povrchu, který nemůžu popsat jinak než jemný prášek v areálu cementárny Klatovy.
Těsně než jsme se dobelhali na občerstvovačku v Champex Lac, tak začalo dost vydatně pršet, takže se poprvé sáhlo do povinné výbavy a na scénu šla nepromokavá bunda. Ale Norové říkali, že to bude jen chvilková přeháňka. Blbí Norové!

Dostávám od Adélky opět bezchybný support a zjišťuju, že Kuba asi dál nejde, protože leží s úpalem. To je škoda, protože to měl rozběhnuté moc dobře.
Koukám do mapky a teď nás čekají tři poslední kopce s prostými, ale dost vražednými parametry – 1000m up / 1000m down. To bude fakt zábava po 120 kilometrech. Ještě že lije jako z konve, to jistě pomůže.

Debilní kopec, debilní bláto, debilní kakmeny, debilní déšt, debilní mlha a spánková krize epických rozměrů. Kdo to ještě nepoznal, tak tenhle kopec mi vůbec nesedl.
Visím na hůlkách a apaticky šlapu ve vláčku podobných zombíků. Číňan, rumun, Peruánec, dva Frantíci a já. Zombie United Colour of Benetton.
Jediné na co myslím je, že nesmím zastavit, protože bych usnul vestoje a ztratil svoji skupinku. Nějak je uvidím a nahoře se na protest proti profilu trasy lehce poblinkám.
Ale šlapu dál, tak alespoň male pozitivuj. Ale abych zas nebyl tak moc pozitivní, tak na občerstvovačce kousnu do čoklády a ulomím si kus zubu. Když se to sere, tak se to sere!

Seběh do Trientu 1000 výškových metrů je taková zábava, asi jako Babovřesky 3. Bohužel je i tak stejně dlouhý. 10 km ze Champex Lac do Trientu mi trvalo 4 hodiny. Což je na k pláči. A navíc se mě krize ne a ne pustit a já jsem prošitej jak deka Larisa a vážně zvažuju, že se na to dole vyprdnu a ukončím tuhle anabázi.

Adélka už na mě poznala, že je zle a tak nic neříká a navrhuje, že bych si měl jít na chvíli lehnout. Bez protestování souhlasím. Milí zdravotníci mě ukládají na matraci a slíbí, že mě za 30 minut vzbudí.
Snažím se spat, ale hlava mi jede jak na Matějské a vůbec se mi nedaří zamhouřit oka. Když už jsem, myslím, asi 5 minut spal, budí mě neopatrná zdravotnice tím, že mi šlápne na chodidlo plnou vahou. Bohužel právě na téhle noze mám pár adeptů na černý nehet a tak zařvu nadávám jak dlaždič. Naštestí česky. Ale naštestí to není slovanka, tak se neurazila, jen tak zamumla to svoje ” Entschuldigung” a věnovala se dalším pacientům, kterých tady není zrovna málo. Vstávám, co mi zbývá. Oblékám se s velkou nechutí znovu do běžeckého, zalepím puchýře a vydávám se do noci, bojovat o čest, naději a spásu.

novinky

VIVA LA FRANCE
Ale ta půlhodinka na matraci bodla, super! Najednou cítím, že to dám! Předposlední kopec na Catogne už zase jdu v solidním tempu a v porovnání s ostatníma závodníkama jsem teď jak Killian a předbíhám jednoho za druhým. 1000 výškových metrů tentokrát spolknu za necelou hodinku a za svítání se už spouštím do Vallorcine, kde na mě čeká občerstvení a pak poslední kopec trati!!!

Teď ještě nepromarnit tuhle ranní euforii! Dole popadnu jen čaj a kousek snídaně a rychle pryč.
Teď už si to vyloženě užívám. Je nádherné ráno a vylézající sluníčko mě vítá svými paprsky v novém dni. Výstup na Tete aux Vent zvládnu v obstojném tempu a za chvíli jsem nahoře. Zavzpomínám, jak jsme tento hřeben v roce 2012 procházeli a dokonce smočili svá těla v Lac Blanc, nádherném horském plese ve výšce 2300 metrů nad mořem.Dneska ale koupačka nebude. Cíl je už blízko a nejsme na Podolí!

Traverz na La Flagere je za odměnu. Další úžasná cast trasy, kde se člověk jen nerad soustředí na sledování kamenů pod nohama, protože krása hor je opravdu dechberoucí.
Píšu Adélce, že za hodinku bych tak mohl být v Chamonix a snažím se nezakecávat s fanouškama, kterých opět přibívá. Seběh pálím přímou čarou dolů a stehna řvou jak krávy. Teď už mi to je ale jedno, jen ať si řvou, nebudu to tady šolichat, když je cíl dak blízko žejo.
To už počet turistů houstne, snad už i slyším speakera v Chamonix, jak vítá další a další běžce v cíli a já se těším jak malej kluk!

Průběh Chamonix je kapitolka sama o sobě. Nacpané kavárny a restaurace, klidi všude kolem a s takovou až dětskou radostí mísící se s velkým respektem vítají každého závodníka, jak kdyby běžel o bednu. Je to čirá euforie a já se koupu v endorfinech. Plácám si s každým na koho narazím, směju se na celé kolo a užívám poslední stovky metrů jsem v běžeckém nebi. Adélka na mě čeká u sochy Jacquese Balmata, prvního dobyvatele Mt.Blancu a následně pak spolu ruku v ruce dobíháme cílovou rovinkou poslední metry tohohle 170 kilometrů dlouhého výletu.
Moc si z toho z cílové rovinky nepamatuju, jsem prostě mimo. Slzí mi oči, objímáme se a já řvu, že jsem to dokázal!

Takže nakonec protínám cílovou pásku traťi s parametry 170km a 10600 nastoupaných metrů v čase 40 hodin a 40 minut.
Ale jsou to jen čísla. Ta pro mě nejsou podstatná. Podstatný je ta cesta, ten pocit, ta láska kterou si nesete v srdci.

Pak už nastupuje doběhová klasika. Gratulace, úsměvy, slabost, fotky, finisherská vesta, fotky, pivko, úleva, smích, únava, jídlo, hudba, ženy, zpěv. Koupu se v endorfinech a je mi tak dobře aaaach.

Posedíme s partou ještě nějakou chvíli v protoru cíle a nasáváme atmosféru dne. Ale pak se i my vydáváme do kempu, abychom ze sebe troche udělali lidi. V kempu takřka současně upadáme všichni čtyři do komatu a vychutnáváme zasloužený spánek po dvou dnech plných zážitků.

Kolem sedmé večer se dáme jakž takž do kupy a vydáváme se zpátky do Chamonix na závěrečnou party. Tady už uvolněně dáváme zasloužené šampíčko, výborné finisherské jídlo a smějeme se v českém kruhu a chrlíme na sebe history z trati. Kapela hraje blues, vínko teče proudem a kdybych mohl a uměl tancovat, tak bych snad i tančil. Takhle dělám alespoň složité pohyby rukama a paroduju pohyby, které si pamatuju z mých mladých disko let.
Je nám opravdu krásně, ale oči se nám klíží, tak to kolem jedenácté rozpouštíme a jdeme chrupat.
No a ráno už jen sbalit saky paky a pak už OREVUAR CHAMONIX!
Děkujeme, bylo to krásné! A nebyli jsme tu naposledy, to vím jistě!

v novinky

CO ŘÍCI ZÁVĚREM?
O UTMB jsem dosl slyšel. Dost dobrého, ale i něco špatného. Tak jsem si rád jsem si udělal o celé akci vlastní obrázek.
UTMB je mašina na emoce. V tom nejlepším slova smyslu. Jak napsal The Chosen One: “Už dávno není nejdelší, nikdy nebyla nejtěžší a určitě se nejedná o vzor komorního závodu. Ale UTMB je jen jedena!” Podepisuju. Tečka.
Pro mě jako běžce i jako začínajícího pořadatele běžeckých akcí to byl kompletní zážitek, který byl takřka bezchybný. A to je na akci takového kalibru a velikosti skoro zázrak. Vím, co to stojí za obrovské úsilí, aby vše klapalo a musím uznat, že tady jim to klapalo precizně. Registrace, občerstvovačky, značení trati, sledování závodníků přes live tracking, pomoc záchranářů a tak dale a tak dale.
Trasa sama o sobě je protě krásná a turista zevl se musí z těch panoramat snad ukoukat.
A to, jakou má atmosféru, jakou to má podporu od dobrovolníků a všech místních lidí po trati, je naprosto fenomenální a já si přeji, abychom se tomu u nás alespoň trochu přiblížili.

Kritici budou kritizovat i nadále jaká že to je komerce, zbytečně drahá akce a kdesi cosi. Mají na svůj názor právo. Naštestí je po celém světě mraky závodů, takže si každý může vybrat podle svého gusta.
Ale pro mě to byl a bude jeden z nejsilnějších zážitků mé běžecké kariérky i života jako takového. A vím, že se na některý ze závodů UTMB vrátím a budu to chtít prožít celé znova.

novinky

DÍKY
Ještě jednou velký dík mému nejvíc nejlepšímu support týmu, bez kterého bych to asi vůbec nedal. Takže bohužel, ale Adélka asi dostane nominačku i na další moje taškařice. Sorry AdélJ
Díky moc i vám rodino a kamarádi, kteří jste mě zasypávali záplavou povzbuzujících zpráv v průběhu závodu. Ani nevíte, jak to pro mě bylo důležité!
Takže ješte jednou VELKÉ DÍKÝ VÁM VŠEM!



P.S. a jestli hledáte ideální botu na ultra traily, tak vřele doporučuji HOKA Speedgoat. Odběhl jsem v nich většinu trati a asi lepší botu jsem na ultra na nohou neměl. Kros mezi tlumenou mekou botou a lehkou závodničkou je balzám pro každého ultráče.
Bota držela jak na bahně a mokrých kamenech, tak na pícčitém podkladu. Běžela rychle tam, kde běžet měla a že se mi za 170 km udělaly asi dva malé puchýře, považuji za zázrak. Takže směle do nich kamarádi!

Zpět na Ultrablog

13 | 4 | 2019
COMPRESSPORT JEŠTĚD SkyRace ®
COMPRESSPORT JEŠTĚD Trail

Registruj se!