RACE DIRECTOR PÍŠE - Ultrablog


novinky 6. 5.2017

TransVulcania 2015 - nebo TRANZvulcania?

Race Director - Honza Dušánek

Koridor hučí jako v úlu.
Okolní závodníci mají zvláštní výraz v očích
Taková směs vzrušení, odhodlání, strachu a nesmrtelnosti. Najednou máme k sobě všichni strašně blízko. Zdravím se nějakým cizím Španělem, poplácám po rameni malému Italovi, prohodím pár rychlých slov s bledým Anglánem.

Tady se mažou rozdíly mezi národy, tady se člověk odprostí od póz či předsudků. Jsme tu všichni za jedním cílem - směle se postavit výzvě a zkusit překonat tento nádherný vulkanický ostrov s majestátní pohořím uprostřed.

I Alešovi a Kristýnce svítí oči jak lucerny. Začínáme se přihlouple smát a vydávat zvířecí zvuky.Takhle nějak si představuju středověké hordy Barbarů chystající se na bitvu s římskými legiemi.

Speaker přilevá olej do ohně v podání ACDC a jejich Hells Bells začínáji míchat s davem, jako bychom si všichni píchli adrenalin do srdce.
Dav pulzuje jako jednolitá masa, elektrické napětí je tu doslova hmatatelné.

Tři minuty do startu!

Do očí se mi derou slzy a tisíc mravenců mi probíhá tělem. Toto je život v té čisté podobě! Pro tohle jsem si přijel!!! Poslední vteřiny lidi doslova řvou a já si připadám jak v kotli na koncertu Prodigy!

Pak už ani speaker neudrží rozlícený dav, zařve do mikrofonu "VAMOOOOS!" a masa 1800 běžců se vydává do boje!

TRANSVULCANIA.
Slyšel jsem na tuhle akci jen samá superlativa.

Závod světového formátu, kde si může i takový hobík jako já stoupnout do jedné řady s naprostou světovou špičkou a podívat se směle do tváře i samotnému Kilianovi. To je prostě úžasný. Toto je snad jediný sport moderní doby, kde to ještě jde.
Alespoň si to myslím.
K tomu připočtěte nádherná videa kolující internetem, slibované teplíčko, fandící celý ostrov, skvělou afterparty, výhledy jak z katalogu, prima česká parta. Prostě samá pozitiva a sociální jistoty.

Bylo jasno.

Jen abyste věděli, že tentokrát nevyrazili reprezentovat žádní "turisti", tak jen namátkou:
Zuzka Urbanová -  Runnig Witch a vycházející hvězda reprezentace
Kristýna Skupieňová - triatletka a solidně nabitá mladá puška
Zdenda Kříž - stájový běžec The North Face, reprezentant, dvojnásobný vítěz Istria 100km, 12. na CCC, biker, profi sportovec
Jan Bartas -  The Chosen One - reprezentant, vítěz loňské Skyrunningové sezóny ČR a pod vedením Nerea Martinez nechutně se zlepšující mladý ultrarunner
Kuba Řídel - vítěz P100, druhý na Magredi 100miles a asi nejzkušenější ultra harcovník mezi námi
Aleš Zavoral - vítěz Šluknovsko 110km, další zkušený stovkař, který nabral v posledních měsících nebývalou formu.

Do toho se ještě připojili kluci z EPO týmu Tomáš Rybář (2.na B7) a Martin Strelka (vítěz HV)

No a já...

Naše “La Familia“ byla komplet.

Takže bylo jasné, že se tady rozhodně nebude jednat o nějaký pouťák, ale půjde se tvrdě pro body do SWS (světová skyrunningová série), aby se vidělo, že v ČR nejsme žádná ořezávátka.

Jan Bartas (dále jen JB - čti "džej bí") nám před výletem rozeslal podrobný e-mail s instrukcemi a radami co a jak na La Palmě. Jelikož tu byl už vloni, jelikož on prostě ví a jelikož je The Chosen One, tak se jeho slova brala dost vážně. Ale jelikož já už ho tak trochu znám, tak jsem tušil, že ne vše bude tak, jak píše.

No někde to řekněme úplně netrefil.

PŘEDZÁVODNÍ
Zdenda nás posbíral po republice a v pohodičce dojedeme do Mnichova. Hopneme na letadlo na Madrid, kde se k nám přidává JB a jeho žínka a za dalších pár hodin jsme na La Palmě, v resortu Los Canjacos‎. JB ho moudře vybral pro strategickou polohu hned u expa a registrace. Akorát kdyby ho tedy letos neodsunuli jinam. Do cílového městečka Los Llanos de Aridane.
Trochu pešek no.
Nevadí.

Hned jsme se zabydleli a jsme tu jako doma a razíme do hospody k "Němcovi".
Španělský Němec, který provozuje místní restauračku nás za pár Euro hostí a servíruje nám dobroty kanársko-španělské provenience a točené pivíčko.
Pohoda jazz.

Na druhý den zajedeme hromadně na registraci nafasovat čísla a vše potřebné. Nevím jestli je to nějaké znamení, ale na mém startovním čísle je místo " JAN DUŠÁNEK", lehce pozměněné "JAN DU?ÁNEK".
Ano, jistě nevinný omyl. Zapomněl jsem, že 3panělé nějak nedávají naše háčky a čárky.
Nebo to náhoda není? Že by někdo věděl víc?
Beru to s humorem, to bude v pohodě.

Hmmm, nebylo.

Pátek je v modu zevling, tak se alespoň podíváme, jak to koulí praví běžci na Vertikálním kilometru.
Samozřejmě zafandíme, protože atmosféra je už i dneska parádní a tak se necháváme strhnout. Jejich trasa vede totiž serpentýnami nad Tazacorte, kde sami budeme na 65tém kilometru sbíhat.
Je to nádherné!
Kdyby se mi ještě nechtělo z té výšky a nekonečných zákrut blinkat.
Jak já tady budu v sobotu vypadat, to si ani neumím představit. A vlastně ani nechci.
Dostatečně opálení a vyfandění velíme na ústup zpět na ubykace a už nás čeká jen společně papání, lehké zevlování, protažení všech údů a jde se spát.
Tuším, ze zítra bude potřeba každý kousek energie v těle.

ZÁVODNÍ
(Předem chci upozornit maminku i ostatní čtenáře něžné duše, že se nemusí v průběhu čtení ničeho bát, vše dobře dopadne:)

DEN D:
Je sobota, dvě hodiny ráno a zvoní budík. Blbej vtip. Ale je DNE D a tak se jde se na to!

Stačí jen dobalit nachystané věci a za tmy se vyplížit z apartmánu. Doklušeme pár set metrů k přistaveným autobusům, kde se již hromadí zástupy natěšených běžců a hodný pan španělský řidič nás odveze na jižní cíp ostrova k majáku Fuencaliente, kde začíná závod. Vše eazy peazy.

V Los Canjacos bylo krásně teplíčko, ale stejně si beru do pinglu šustku, protože jak varoval JB, prý u majáku bude lehce foukat a bude zima. Nelhal chlapec.

Po hodině jízdy, kdy řidič lehce zamával s mým žaludkem, nás vyklopil nad majákem a my jsme vyšli do noci. A pěkného fičáku! Vlny se s dunivých hřměním rozbíjely o útes a foukalo tu jak na Widerlolzi.

A jelikož jsme tu byli nešpanělsky o dvě hodiny dříve než měl být start, tak se každý schovával kde mohl. A jelikož se nebylo moc kde schovat, tak se samovolně utvořila jakási utečenecká kolonie za hradbami majáku a každý se choulil jak a s kým se dalo.
Celou situaci ještě vtipně dotvářely dvě (ano opravdu 2!!!) TOIky, což bylo vhledem k přítomnosti cca 1800 závodníků trošku málo. Pro nás oudoor živočichy spíše úsměvné než stresující.
Ještě že jsme zde pohromadě zakempili celá Rodina, takže jsme byli asi jediní, kteří se celou dobu smáli a dělali si ze všeho prdelky. Co taky v takovýhle situaci, že?

Mrknu letmo na hodinky a jsem v klidu. 45 minut do startu.
Reprezentanti jsou v klidu, ty jdou do první lajny, ale my dělníci trailu si musíme svoje místo v koridoru vybojovat sami.
Ale do startu je dost času, takže to bude v pohodě. Když se ale s Alešem a Kristýnkou blížíme ke startu málem mě omyje!
V koridoru je namačkáno snad už tisíc nadržených běžců!!!

No těpéro!!!

Co dělat no. Tvrdě „na pražáka“ si klestím cestu skrz našlapaný koridor, protože se musíme dostat co nejblíž startu, jak radil JB.
Horko těžko vybojuju nějakou osmou lajnu a jsem celkem spokojenej, jak jsem blízko startovní lajny.

Jak se později ukáže, jsme sakra daleko.

Koridor hučí jako v úlu.
Okolní závodníci mají zvláštní výraz v očích
Taková směs vzrušení, odhodlání, strachu a nesmrtelnosti. Najednou máme k sobě všichni strašně blízko. Zdravím se nějakým cizím Španělem, poplácám po rameni malému Italovi, prohodím pár rychlých slov s bledým Anglánem.

Tady se mažou rozdíly mezi národy, tady se člověk odprostí od póz či předsudků. Jsme tu všichni za jedním cílem - směle se postavit výzvě a zkusit překonat tento nádherný vulkanický ostrov s majestátní pohořím uprostřed.

I Alešovi a Kristýnce svítí oči jak lucerny. Začínáme se přihlouple smát a vydávat zvířecí zvuky.Takhle nějak si představuju středověké hordy Barbarů chystající se na bitvu s římskými legiemi.

Speaker přilevá olej do ohně v podání ACDC a jejich Hells Bells začínáji míchat s davem, jako bychom si všichni píchli adrenalin do srdce. Dav pulzuje jako jednolitá masa, elektrické napětí je tu doslova hmatatelné.

Tři minuty do startu!

Do očí se mi derou slzy a tisíc mravenců mi probíhá tělem. Toto je život v té čisté podobě! Pro tohle jsem si přijel!!! Poslední vteřiny lidi doslova řvou a já si připadám jak v kotli na konc‎ertu Prodigy!

Pak už ani speaker neudrží rozlícený dav, zařve do mikrofonu "VAMOOOOS!" a masa 1800 běžců se vydává do boje!

Plán byl jasný.
Napálit start, protože po 400 metrech se cesta krutě zužuje a kdo tam nebude včas, ten bude stát ve špuntu.
Škoda že podobnou taktiku měla většina závodníků a tak se běžci hrnou startovní branou takovou silou, že mě chvílema i nesou.
Aleš i Kristýnka se mi okamžitě vzdalují a já jsem jako správný tvrďák a hokejista z naší trojky poslední. Sakra!
Bojuju tvrdě o pozice seč mi síly stačí, ale prohrávám tvrdě na body.
Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme se dostali ke zúžení a had se zastavil.

Špunt jak prase!
Tohle jsem ještě nezažil.
Jen pomalu se posouvám kupředu a velím ke klidu.
Bohužel mi rozhodnutí zůstat na stezce a nepředbíhat namáhavě kolem vydrželo asi pět minut.
Pak sklopím oči a drtím to po kraji v ještě hlubším vulkanickém písku, jen abych nemusel stát na místě.

Hmmm, lehkej omyl.

První chyba lávky.
Jde to asi jako na pláži na Mácháči, akorát se víc práší, občas dostanete loktem a za chvíli je člověk černej jak kominík.
Ještě že jsem si nehrál na hrdinu a vzal hůlky!

Z nudy a trochy nepozornosti alespoň cvičně probodnu jednomu španělákovi kotník. Něco zaúpí a pošle mě k čertu.

Ale není čas hrát si na gentlemany a tak řeknu jen sorry a mažu dál. Alespoň mi to přijde jako docela vtipná vložka v tomhle blbým špuntu a poťouchle se směju.
Divné, ale spanělákovi to zas tak vtipné nepřipadá.
Nechápu.

Alespoň dám hudbu do uší a v rytmu funku. Snad mě výběhy kopců nebudou stát moc sil.

Hmmm, jasně.

Ale pocitově to jde to docela dobře, jen kdybych se ještě nepotil jako čuník, tak by to bylo celkem fajn. Na to, že je sedm ráno a už je nějakých 20 stupňů, tak hádám, že to asi přes den nebude žádná hitparáda.

Lidi to tu hecujou jak na Tour de France, tady je venku snad celá vesnice!
Tohle se nedá chodit a tak zdravím fanoušky a dělám, jako že si ten výběh po asfaltce užívám.
V tempu vtrhnu do depa a chci se rychle svlažit, jelikož se mi malinko přehřívá kebule. V domnění, že v kalíšku je voda, na sebe vyleju čirý Aquarius (místní sladká limonáda). Je to tak blbý, že se musím smát. Naštěstí je tu takový mumraj, že si mě nikdo nevšímá, takže jsem za blbce jen před sebou. Ale já se znám, já to unesu.
Jen nechci, aby se na mě lepily vosy, tak to se proleju čistou vodou. Pohoda.
Ještě doplnit láhve a hurá nahoru!
Na Las Deseadas!
Na vulkány!
Vamooos!


Od startu/majáku se neustále stoupá a jelikož je prvních 20 kilometrů pořád do kopce s pozitivním převýšením skoro 2000 metrů, nenechala na sebe první krizička dlouho čekat.
Záhy po opuštění Los Canarios se mi přihlásila zatvrdlá lýtka s tvrdou kritikou mého tempa.
Jako abych zpomalil, že den bude ještě dlouhý a že jako prrrr.
OK, akceptuju, zpomaluju, dávám gel, tyčinku, vodu.
To znám, to se spraví.
Jen nespěchat.

Abych jim trochu pomohl, měním rytmus hudby.

Pojďme Jared Leto!

Není to teda žádná sláva, ale lýtka se za půl hodiny umoudří a docela to jde.
Takže první závodní krizi mám za sebou a teď už to bude jen veselé.

Hmmm, trochu omyl.

Makám v tom sopečném popelu co to dá, ale styl "krok - půlkrok vzad - krok - uklouznutí - krok" se nezdá jako ten nejlepší způsob pohybu vpřed.
To jsem měl radši trénovat na pláži a ne si užívat tvrdé výběhy na Ještěd.

Docela krásně mě ale rozptyluje východ slunce a nádherné výhledy na obě strany hřebene.
Bílé mraky pod námi, sluníčko a černé kopce před námi. Úžasná scenérie!
To půjde.

Krása je jedna věc, ale i ostatní spoluběžci si uvědomují, že tohle bude ještě dlouhej den a lehce zařadí nižší rychlost. Taktéž já.
700 výškových metrů za mnou a ještě pořádná porce přede mnou.

A aby to nebyla až zas taková idilka, tak mi za další hodinu bez varování řekla horní polovina těla, že na to prdí.
Cože?!
Proč jako?!
Na 13km jo?!
Si dělá někdo pr**l!

Místo abych si hůlkama pomáhal, jak jsem zvyklej, tak jen tak divně píchám do písku jak dítě na dvorku.
Dávám teda další gel, Colu a tyčinku.
To by v tom byl čert, abych se nerozběhal.
Trpělivě stoupám v sopečném popelu po nádherném hřebenu a kdybych nebyl tak prošitej, tak bych se i kochal a snad i upustil slzu nad tou krásou.

Sedmnáctý kilometr a další checkpoint v Las Deseadas. V depu dávám dvojitý Aquarius, vodu za krk, doplnit láhve a pryč. Teď už by to mělo být na El Pilar (24km) jen z kopce, jak psal JB.
Tak to ty moje nožky rozběhám, to půjde!

Pouštím to samospádem z lehkého kopečka po krásném single treku, HOKY drží jak přibité a já předbíhám řadu bežců. No že by to nakonec ještě šlo? Ale že já budu uhrávat body z kopce, to bych do sebe teda neřekl.

Po pár kilometrech sbíhám Zuzku, která se právě oprašuje, protože před chvílí hodila solidního vulkanického tygra. Ale zdá se že jí nic není, jen je trochu obouchaná a špinavá. A trochu brblá, že ji to nebaví, že ji to nejde a tak. Měla chuděra štěstí (nebo smůlu), že mě potkala v mé hodince slávy, protože u mě sympatie s DNF rozhodně nenajdeš. Trochu jsem ji povzbudil, ale protože mi to konečně běželo, tak jsem nehodlal promarnit ani minutu a rychle jsem ji zmizel.

Na El Pilar (24km) už to vře a zdálky je slyšet pěkný hukot. Končí tu totiž půlmaratón a startuje maratón. My ale probíháme branou, jen abychom se v depu osvěžili a makali dál. Rychlá občerstvovačka, hodně pití, polít hlavu a bič a pryč!

Teď nás čeká jediný relativně rovinatý a běhatelný úsek, nějakých 8km až na El Reventon (31,5km).
Tam začíná obávaná "lochneska" - nekonečné stoupání a klesání až na nejvyšší bod závodu. Trošku mě znepokojuje že skoro vůbec nejím, jen trochu ovoce a gely. Zato snad až moc piju, tak 1,5l na 10km. A nebyl jsem ještě čůrat. Ale to bude určitě dobrý.

Hmmm, trochu omyl.

Vybíhám z El Pilar a těším se jak si na rovince odpočinu. No tak zaprvé to není zas taková rovina jak nám JB tvrdil, ale trochu zvlněná cesta. A adruhé jsem prošitej jak deka! Na 25km! Tohle je už vážně divný! Natrénováno mám, řádně jsem před závodem odpočíval, piju dost, chladím se, takže kde se stala chyba? Přecházím do tempa raněného indiána, takže chvílema popoběhnu, chvílema jdu. To asi nebude za hodinku hotový jak jsem počítal.

No nebylo.

Na El Reventon (31,5km) přiběhnu za hodinu čtyřicet a že bych byl čerstvý, to se rozhodně říct nedalá. Takže klasický trojboj -  voda na hlavu, Cola do žaludku a voda do lahví a rychle pryč, než si to rozmyslím!
Čekám mě obávaná "lochneska" na Pico de la Cruz (43km), před kterou JB varoval. Dalších 2000 výškových metrů na 20km.
A začíná být vedro. Slunko pálí jak kdyby nebylo zítra a ‎závodníci se do kopce začínají solidně plazit. Bohužel já jsem mezi nimi. Visím na hůlkách jak mokré prádlo a jen tupě dávám nohu před nohu, krok za krokem.
Aplikuju zbraně hromadného ničení - Šlehu a Rammsteiny. Tohle už mě musí nakopnout hergot!

Dost mě ale štve i to, že i když je to nádherná hřebenovka, plná technických výstupů a traverzů s manifikózními výhledy na neobyčejnou krajinu a oceán omývající celý ostrov, já mám na mysli jen to, jak strašně rád bych vlezl do ledničky a zavřel za sebou dveře

Stává se z toho pro mě solidní survivor. Tady si poprvé vzpomenu na Klárku Rampírovou a její report z loňského světáku v Chamonix. Že bych měl stejné symptomy jako ona?
Vylézt do dalšího sedla, toužebně vyhlížet občerstvovačku, zklamání že vidím jen další hřeben, další nekonečné serpentiny a tak pořád dokola. Ještě se kolem prožene Kuba, zamumlá něco o špuntu na startu a je v prachu. To nebylo moc hezké kamaráde! Ale chápu, s troskama se nechodí.
Naštěstí docvakávám na hřebenu Aleše a zdá se, že je v ještě větším kreku než já. To jsem nečekal. Tak ho trochu povzbudím a valím dál, už abychom tam byli!

Po nekonečných třech hodinách!!! jsem na v depu na Pico de la Cruz a mám dost. Později jsem se dozvěděl, že organizátoři udělali drobnou chybu v intineráři a tak to nebylo z El Reventon avizovaných dvanáct kilometrů, ale čtrnáct. A to v tomhle počasí a terénu hraje velkou roli!
Údajně zde vzdalo přes 200 lidí a to je sakra dost!
Jediné na co jsem schopný se soustředit jsou kalíšky s ledovou Colou. Potřebuju svou dávku cukru a kofeinu jak feťák. Vdechnu dva kalíšky snad za vteřinu, vodu na hlavu, další dva, znova vodu za krk, kousek melounu a dopadám na židli.
Jsem rozhodnutý tu alespoň 10 minut posedět, ať se trochu spravím, takhle jít dál nemůžu. Zase nic nejím, pár oříšků procedím mezi zubama, ale to je všechno. Tohle bude problém kámo, to už není ani moc vtipný.
Po patnácti minutách se zvedám, docela jsem se ochladil a tak věřím ze to už půjde lépe. Kór když na Roque de los Muchachos je to "jen" 8km! To sfouknu za hodinku a pak už jen dolů.

Hmmm, trochu omyl.

Vybíhám z depa, nasazuju pěkné tempo a udržím ho tak pět minut. Pak se ohlásí opět ta známá slabost a já si musím až sednout na kámen abych sebou nesekl.
A aby to nebylo málo vtipný, tak mě chytají křeče do stehen, že až zařvu bolestí.
Já nikdy křeče neměl.
NIKDY!
A teď jsou tu, po 43km a nevypadá to, že bych chtěly odejít.
Vdechnu magnézko, protáhnu se a zkouším to dál. Do kopce to bolí, ale rovinka nebo seběh je OK. Bohužel moc rovinek ani seběhů není.
Spíš je to pořád do kopce na hraně vulkánu a nad námi už vykukují observatoře na Roque de los Muchachos. Na ty sem se těšil, jak si je prohlédnu a tak.
Nemohlo mi v tu chvíli být něco víc jedno.

Začínám hrát podivnou hru "najdi si ten nejlepší kámen na sezeni". NIKDY jsem na závodě nesedal! Teď to je co 10 minut. Navíc jsou kameny od sluníčka krásně rozpálené, takže krásné posezení. Ale musím, jsem úplně prošitej a mám nafouklé břicho jak Somálec.
Nejím. Nečůrám. Je snad 35 stupňů, bez stínu. Výška 2400 metrů nad mořem. Do toho se mě ještě kolemjdoucí závodníci ptají, jestli jsem OK. Asi nevypadám nic moc. Proste ideální dovolenka.

Na nohou mě drží už jen zprávy od kamarádů, kteří fandí seč můžou.
Díky moc, bez vás bych to nedal!
Musím to už nějak vyhodnotit, protože tady už jde o kejhák. Sbírám všechny svoje síly na myšlení a za deset minut mám závěr! Jsem přepitej, nepracují mi asi správně ledviny, přehřívám se a ta nadmořská výška mi taky nedělá dobře.
Dobře, s tou výškou toho moc nenadělám. Ale to za chvíli skončí a pak se bude jen klesat.
S přehřátím se něco dělat dá. Musím si chvilku zalézt do stínu, hodně se polít vodou a vychladnout. A hlavně přestat tak strašně pít! Čím větší žízeň mám, tím víc piju a tím víc je mi blbě. Ok, tak to zkusíme, teď už to bude jenom dolů a hůř mi snad už být víc nemůže.

Hmmm, trochu omyl.

Doplazím se na Roque de los Muchachos, plácnu sebou na lavici a funím. Naštěstí se udržím a nenaleju do sebe lákavě vypadající ledové nápoje. Místo toho si jen poliju tělo vodou a předvedu parodii na téma těstoviny. Dám tak tři sousta a vracím to.
Tak alespoň oříšky. Taky ne.
Tak alespoň gel. Teplá želatina je přesně to co jsem potřeboval. Fuj! Ale tu alespoň v sobě udržím. A vím, že pokud bych přestal přijímat energii úplně, tak by se mnou byl amen.
Nerad vybíhám z depa vstříct Tazacorte, které má být o 18km dál a o neuvěřitelných 2500 metrů níž.

Pro změnu se do mě dává zimnice, to tu ještě nebylo.
Naštěstí je slunko tak silné, že klepavka za pár minut ustupuje. A už nastává ta správná hitparáda! Něco tak dlouhého, brutálního a tak technického jsem dolů ještě neběžel!
Naprosto to nemá konce, kamenité pasáže střídají kolmé sešupy rovně dolů, slunce pálí jak na Sahaře a do toho stehna volají o pomoc. Ani jít se v tom nedá, protože nohy bolí stejně, akorát jste tam dýl.
Tak nastává další zajímavá hra "brzda-plyn", kdy to 15 minut napálím, pak se musím zastavit ve stínu, trochu se schladit, protáhnout zatvrdlé nohy, polít se vodou.
A tak pořád dokola.
Míjíme se se stále stejnými závodníky a v jiných závodech bychom si jistě slušně lezli na nervy. Ale teď je nám to celé jedno. Jen soustředěné bušíme další a další výškově metry do těla a toužebně vyhlížíme občerstvovačku na Torre Forestal (63km), která nás má zachránit.

Konečně je tu!
Dobíhám do depa, roztáhnu ruce na Ježíše a dobrovolníci mě zlejou jak lachtana.
Aaaaaa, to je nádhera!
Všichni jsou naprosto zlatí a starají se o mě, jak kdybych běžel čelo. Jen odevzdám láhve na naplnění a sedám opět do stínu. Vše ostatní zařídí oni. Jen na moji otázku "nebyla by jedna cerveza (pivíčko)?", se zasmějí a kroutí hlavami. Že prej až v cíli.
No tam mi bude platný jak mrtvýmu zimník, já potřebuju spravit žaludek teď! Ale musím uznat, že jak jsem přestal zahlcovat tělo pitím, udělalo se mi líp. Trochu mi i břicho splasklo a nedělalo se mi tak zle. Takže to asi funguje. Teď ještě srovnat žaludek hltem piva a bude to dobrý.

Opět s trochou zimnice vybíhám do posledního klesání k Tazacorte (68km).
Ovšem na pěti kilometrech musím ještě naklesat skoro 1200 metrů. A bohužel vím jak vypadají ty serpentiny na oceánem.
Tohle bude ještě zajimavý.

Tady už mě rozpýlí snad jen Xavier Baumaxa.

Naštěstí je za 2 kilometry v poli punková občerstvovačka místních sedláků a tak za hurónského potlesku naexuju třetinku piva, poděkuju za záchranu života a mastím dál. To se opakuje za další kilometr opět a já a můj žaludek děkujeme  - muchas muchas chracias!
Dostávám se na El Time, kde jsme zafandil ve čtvrtek na vertikálním kilometru a hrdinně se pouštím do serpentýn nad Tazacorte.
Je to jedno z nejfotogeničtějších míst na trase. Skoro kolmé útesy nad blankytně modrým oceánem, dole už řve hudba, lidi se baví a fandí, den jak víno.
Pouze mě je při pomyšlení na nekonečné serpentýny blbě. A kolem mě se ještě ženou závodníci na maratónské trati, kteří již v Tazocorte končí a tak jsou přitahováni k pláži jako můry na světlo. No a my pak musíme ještě dalších 6km a 400 výškových metrů dál.
Jdu blejt velebnosti.

Tazacorte 68km.
Poslední občerstvovačka před cílem. Přece jen jsem se sem dostal.
"ANIMO ANIMO", řvou děti i dospělí. Asi vypadám dost blbě, když tohle křičí (teprve později jsem se dozvěděl, že to neznamená "vypadá jako zvíře", ale "makej, makej").
Teď už "jen" 6km a je to.
6km!
6km!
6 pos*****ch km!!!
To už bude dobrý.

Hmmm, VELKEJ omyl.

Sedím v depu hned u kádí s vodou a polévám se pořád dál studenou vodou, abych se schladil na nějakou normální tělesnou teplotu. K tomu usrkávám Colu, ale musím se držet, abych ji zase nedal na ex. Jakou já mám na ni chuť!
Ale musím to sakra vydržet, ledviny a žaludek jsou už lepší, ale rozhodně to nemíním pokoušet. Mě už se nikam nechce. Tady je tak dobře.
Já už dál nemůžu, už mi to je prostě jedno! Ale uvědomuju si, že jestli tady budu sedět ještě chvíli, tak odevzdám číslo, skočím do oceánu a prdím na to. Tak se jako v tranzu zvedám a než si pořádně uvědomím co vlastně dělám, tak jsem už za depem a sunu se krok za krokem dopředu za mohutného povzbuzování diváků.
Na posledních 6km mám hodinu. Tak abych to mohl zvládnout pod třináct hodin.
To musím dát!

Na mostě smyčka dolů a už jsme v avizovaném vyschlém řečišti, kde pokračuje hra "pochod zombíků". Ještě že tam nejsem sám a rozhodně na tom nejsem nejhůř. Alespoň částečná mentální úleva, když vidím potácející se postavy, jak apaticky šlapou dál a toužebně vyhlížejí Llanos de Aridane, kde je cíl. Ten je ovšem ještě nějakých 400 výškových metrů výš, proto je jasné, že to nejhorší ještě přijde.

Po 2 kilometrech v suti a říčních kamenech nás trasa hází do serpentin směrem vzhůru a tak se drápů hlemýždím tempem po kočičích hlavách a tupě dřu jak Bulhar.
Vůbec to neutíká.
Je to nekonečné!!!
V hlavě mi pořád dokola hraje jedna z Kubových budhistických hypotéz, že tak jako VŠECHNO začalo, musí VŠECHNO jednou skončit. V tomhle případě o tom nejsem bohužel tak úplně přesvědčený.
Jediné pozitivní je to, že nemůžu zastavit. Jakmile totiž zpomalím, dostanu do celých nohou takové křeče, že si málem písknu do kalhot.
Je to brutální!
Uvědomuju si, že už jsem za hranou. Někde mezi vnímáním a apatickým bytím (zpětně si ale říkám, jestli když si člověk uvědomuje, že je za hranou, je opravdu za tou hranou. Toť otázka.)

Nakonec to ale nějak doklepeme do města a lidi nás hecují, že už je jenom závěrečná rovinka a je to. Mají pravdu.
Jen kdyby závěrečná rovinka neměla skoro 2 kilometry a je celá rovná.
A je celá vidět.
A je nekonečná!
Ale to, co předvádějí lidi na tomto úseku je óda na závod!
Davy lidí u kaváren, barů a obchodů fandí, jak kdybych šel na vítězství! Ta energie je úžasná a já se i v tom mém zuboženém stavu snažím s nimi plácnout, usmát se nebo jen gestem poděkovat jak jsou skvělí.
500 metrů do cíle je to naprostá fiesta a špalíry lidí nenechají snad nikoho jít a tlačí závodníky do cíle. Jako v tranzu beru z jednoho stolku nepozornému divákovi vychlazené pivo (tímto se moc omlouvám, snad mi promine) a za řevu diváků probíhám s pivkem cílovou branou v čase 12hod 48min.
Já to dokázal!!!

POZÁVODNÍ

Ještě se stačím uklonit davu a jdu do kolen.
Lehám na zem.
Už je mi všechno jedno.
Teď už mě tu jen nechte ležet ať můžu zemřít.
Z fatálních myšlenek mě ale pohotově rozhýbají křeče, které tentokrát projíždějí celým tělem a tak tam sebou škubu jak nějakej paraplegik. Chci se uvolnit, ale nejde to. Když si protáhnu jednu část těla, další jde do křeče. Na tvrďáka tam sebou tam házím jak ryba na suchu, ale diváci na to mají asi jiný názor a volají doktora. Ten přijíždí spolu s dalšími čtyřmi pomocníky s lehátkem jak na Arsenalu a jako ze mě naloží a odvezou.
V rauši jim to tvdošíjně odmítám, nějak se seberu a za potlesku davů odcházím středem jak hrdina Quasimodo do zázemí.
Tam toužebně spadnu do studeného bazénku a úlevou skoro usnu. Jsou tu už kluci, takže si gratulujeme, smějeme se a oči nám září jako prckům na pískovišti. Pár psychadelických fotek jak se tam tak válím, ale to mě už křeče vyhánějí ven a já si jdu vysedět frontu na masáž. Snad mi tam trochu pomůžou.
Na masáž jsem se ovšem nedostal.
Odchytil si mě totiž člen Červeného kříže a zeptal se mě jemně, jestli s ním nechci jít do jejich zdravotnického stanu, že tam je hodný pan doktor a dá mi lízátko. Rád jsem mu to odkýval a zároveň pohotově poblinkal květiny na záhoně.
Diváci to ode mě asi tak trochu čekali a tak jen s porozumněním pokývali hlavami.

Ve stanu na lůžku mě hned napojili na kapačku a jelikož jsem si pořád hrál na paraplegika, přehodili přes mě několik dek a odběhli se starat o další mrtvoly ve stanu. Po hodině na hadičkách jsem se ale rozhodl, že už to jako stačilo a že bych šel konečně za partou na to pivko. Po pár krocích jsem ovšem zopakoval křečovou lambádu, tak mě nacpali zpátky do postele a dostal jsem druhou tekutou dávku.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, trocha Aquariusu, péřovka (díky za radu JB) a fešná sukně z termofolie a mohl jsem vyrazit směle do ulic. Parta si už užívala plnými doušky párty, pivíčka a místních dobrot a tak jsem se lehce přidal k všeobecnému veselí.
Takže konec dobrý, všechno dobré.

Možná by mohl mít někdo po přečtení tohohle reportu mylnou představu, že se mi to nějak nelíbilo. Tak to opravdu nebylo.
Beru celý závod NAPROSTO pozitivně!
Jasně, dostal jsem "nakopáno" jako ještě asi nikdy, za tu dobu, co ultra dělám, ale zkušenost to byla skvělá.
Jasně, měl jsem papírově na čas někde o dvě hodiny lepší než nakonec byl. Ale v tom stavu bylo vítězství jen závod dokončit. Taky jsem ale teda ještě nikdy na závodě neviděl tak "zmlácené" závodníky, kteří už nebojují o umístění, ale čistě sami se sebou. Ani na stovkách, ba ani na stomílovce. Poučil jsem se, že i "krátká" destinace na 73km může být vražedná a je třeba RESPECT THE DISTANCE! Ale kolik já toho zažil, kolik já se toho naučil, jak moc jsem se zase poznal.
A věřím, že jsem se posunul dál i jako člověk.

A za to patří La Palmě dík. Takže adios a muchas gracias La Isla bonita!!!

DOVĚTEK:
Jelikož byl tohle můj první pořádný "ultratrip" (promiň Magredi) za hranice všedních dní a bylo to skvělé, tak si myslím, že se zaslouží napsat alespoň pár highlightů o tom, co jsme zažili i mimo závod:
- česká ultra „La Familia“ se utvořila po příjezdu velmi rychle a role byly rozdány následovně:
  Já - máma co vaří a drží Rodinu pohromadě
   Kuba - táta co leží u bazénu, popíjí pivo a večer hned usne
   Zdenda - nezbedný synek co mu kouká lumpárna z očí
   Kristýnka - dcerka  co je tichá, ale břehy mele
   Zavoralovi - příjemní sousedi od vedle
   Bartasovi - kamarádi Zdendy z jednoho oddílu

- krásná ostrovní rána - plavání za východu slunce, jóga, lehká meditace, procházka po pobřeží, snídaně na verandě, sluníčko, oceán. Na to se dá celkem zvyknout.

- o naší duchovní potravu se staral Kuba a jeho filosofické disputace. Kupříkladu zda je či není ležení u bazénu stejně náročné jako měsíční pobyt v čínském budhistickem klášteře, jak dosáhnout nesmrtelnosti za pomoci houbiček či jestli lze proběhnout dřevěnou stěnou, pokud věříte že dokážete prostoupit hmotou. Děkujeme za rozšíření obzorů Kubo!

- to co se jeví jako sůl, nemusí být ve Španělsku sůl. Taková kyselina citronová sice v hrnci krásně zasyčí, ale moc neosolí.

- místo toho, aby mi paní z pokladny marketu vyhubovala, ze jsem před obchodem hodil mrchu na schodech a rozbil ji tam láhev červeného vína, s úsměvem mi pomáhá uklidit a dává zdarma stejnou značku. Muchas gracias senorita!

- pozávodní grilování na El Pilar jsme vypilovali do takových rozměrů, ze by nám mohl závidět nejeden profesionální catering

Tak třeba zase za rok na startu u majáku, co?
Zpět na Ultrablog

14 | 4 | 2018
COMPRESSPORT JEŠTĚD SkyRace ®
COMPRESSPORT JEŠTĚD Trail

Registruj se!