RACE DIRECTOR PÍŠE - Ultrablog



19. 07. 2018

IRONMAN AUSTRIA 2018 aneb pravý křest ironmanským peklem

GET READY FOR

Podle mě bych mohl být trenérem triatlonu. Kdybyste měl někdo zájem, tak jsem k dispozici. Tréninkový plán mám jasný, úderný a prostý. Inu posuďte sami. Jelikož je na celého IRONMANA kvalitní příprava naprosto zásadní, tak je vhodně zvolený trénink nezbytný. Není to nic složitého, ale pro jistotu to tady shrnu do pár důležitých bodů.

Zaprvé.
Je potřeba, aby se vám narodilo první miminko. To pak máte klid na trénink a mentální pohodičku. Vyspíte se dosyta a jste vždy odpočatí. A jelikož řešíte jenom důležité věci, jako správné velikosti plínek, příkrmy, odpružení kočárku, výběr barvy dupaček a jestli byl bobeček zelenej nebo hnědej, tak se nemusíte stresovat dalšími nepodstatnými věcmi. Třeba jako kolik máte naplavaných kilometrů, kolik odšlapaných hodin na kole nebo jaký byl v týdnu počet tempových úseků na dráze. Takže vlastně klid, pohoda a samé sociální jistoty.

Mentální přípravu na závod postupuje celá rodina
Mentální přípravu na závod postupuje celá rodina

Zadruhé.
Jelikož se ale triatlon skládá zákeřně ze tří disciplín, bylo nutné trochu přehodnotit i zimní přípravu a krom pobíhání po kopečkách myslet i na plavání a jízdu na kole.

Kraul plavu tak poslední dva roky jako plavec samouk, a tak jsem musel sebekriticky uznat, že uplavat kvalitně 3,8km je už jiný level, než ubouchat pětistovku v bazénu. Proto jsme šli s prosíkem za kamarádem Michalem, plavcem a Ironmanem. Michal si nás vzal pod křídla a s nekonečnou trpělivostí nás učil v bazénu splívat, dýchat a vůbec komplet základům správné techniky plavání. Šlo to ztuha. Podotýkám, že jsme se z malého bazénku do toho dospěláckého dostali po dvou měsících! A to až po tom, co plavčík přestal nervózně chodit po břehu a pokukovat po nás, jestli je to teda náš plavecký styl nebo tam má skočit se záchranným kruhem a vytáhnout nás. Ale jak jsme se dostali do dospěláckého bazénu, tak už to šlo lépe a něco se i odplavalo. A i když to bolelo, tak zlepšení přeci jen vidět je. To se musí uznat.

Taky šlapat na kole je třeba a jelikož je v Liberci buď zima nebo prší, tak nezbývalo než zkusit něco odsedět na ergometru a bulhařit u telky. Nebudu vám lhát, moc toho nebylo. Uklidňoval jsem se, že to pak doženu z jara venku na kole. Jen by nesměl být do dubna sníh, žejo. Takže se toho moc jaksi nenahnalo.

Alespoň běžecky to nebylo tak špatné. Zařadil jsem do tréninku chca nechca moje "milované" asfaltové klasiky - od rychlých 10km tratí, přes půlmaratón a maratón. Pro kluka z hor vážně idylka. A to jsem si po loňském PIMu slíbil, že už NIKDY asfaltový maratón nepoběžím! A ejhle, začátkem května stojím jak kafka na Staromáku a rozbíhám se za tónů Vltavy vstříc 42km dřiny. Pro zpestření tréninku jsem zařadil ještě nějaké krosy, pobíhání s kamarády a s ultraBárou, i pár TRAILCAMPů se stihlo, takže jsem v teniskách nějaké kilometry odkroutil. Alespoň něco.

Alespoň u toho vypadat dobře, když už člověk běhá tužku, žejo
Alespoň u toho vypadat dobře, když už člověk běhá tužku, žejo

A závěrem si musíte vybrat správně přípravné závody.
Jakmile jsme si s Jardou vypsali a zaplatili IM, tak jsme hned hledali nějaký "přípravák" cca měsíc před závodem. Jelikož jsme byli při chuti a kreditka ještě žhavá, tak jsme hnedka skočili po Czechmanovi, na kterého jsme slyšeli samou chválu a jede se měsíc před ostrým startem na IM. Takže bylo jasno. Alespoň si lehce otestujeme formu, kvalitně potrénujeme a případně najdeme poslední drobnosti, které bude třeba během posledního měsíce poladit.

Přípravák se povedl
Přípravák se povedl

Zatřetí.
Těsně před startem absolvovat vysokohorský běžecký kemp. Jako loni před St.Poelten 70.3, tak i letos jsem zkušeně naplánoval jako závěrečnou fázi předzávodní přípravy běžecký TRAILCAMP v Rakousku. Nic vás na kolo a silniční půlmaratón nepřipraví tak, jako když budete pobíhat s partou stejně naladěných horských běžců po dvoutisícových sedlech a naboucháte do noh co nejvíc výškových metrů. Jo, a hlavně je třeba pořádně vyklepat nohy v dlouhých technických sebězích. Večer pak vše ještě doladit u vínka a úspěch je zaručen. Jo a nezapomeňte si na závěr kempu pořádně prošlápnout kotník, abyste nemuseli myslet na jiné blbosti a mohli se plně soustředit na ledování, tejpy a pajdání. Tohle teda moc v plánu nebylo, ale co už no. Když je člověk nemehlo, tak se nedá nic dělat.

Trailrunningem k tělesnému a duševnímu zdraví
Trailrunningem k tělesnému a duševnímu zdraví

Plán jsem splnil a takto vyladěný jsem si v týdnu před závodem s nervozitou balil své triatlon nádobíčko a docela se těšil na to, co nás v neděli čeká.

DAYS BEFORE THE RACE

V pátek brzy ráno jsme naložili všechny věci a vydali jsme se s Adelkama vstříc rakouskému dobrodružství. Devět hodin řízení je to pravé ořechové, co chceš na aklimatizaci, ale nikam jsme nespěchali, takže jsme byli v klidu odpoledne před Klagenfurtem. Zde jsme nabrali Jardu, který byl už jako Štěpánovic předvoj na místě a natěšeně jsme se jeli do Klagenfurthu odprezentovat a nasát atmosféru závodu. Tohle já miluju, a jestli něco IRONMAN umí, tak to je ta „omáčka“ kolem. Cílová rovinka přímo na klagenfurthské riviéře, bezchybné expo s všemožným triatlonovým vybavením, velký stan na prezentace a official IRONMAN merch (tak jasně, že jsem si něco musel koupit, žejo😀), hudba, stánky s jídlem a pitím, obrovský stan na pasta party, race briefing a after race náležitosti. Prostě maj to vymakaný, to se musí uznat. A všude se už motá spousta sportovců a fanoušků natěšených na krásný víkend.

Ironfamily ready to roll
Ironfamily ready to roll

Nadšeně si vše procházíme a fotíme a prostě užíváme krásného slunečného dne. Možná až trochu moc slunečného. Docela to pálí a já se jen modlím, aby takhle nebylo v neděli, jinak na závěrečném běhu bídně zemřu. Vedro, to je něco pro mě, kluka ze severu! Plán byl se jít dneska ještě lehce smočit v nádherném tyrkysovém WortherSee, kde v neděli odplaveme většinu plavecké části závodu. Skáčeme tedy s Jardou do vody a v klídku dáváme tak 15 minut, jen takový šolich a protažení těla po dlouhé cestě v autě.

Propagační materiály nelhaly, tohle je vážně úžasné jezero!
Propagační materiály nelhaly, tohle je vážně úžasné jezero!

Je opravdu nádherný den a nejraději bychom tu zevlili, opalovali se a pili koktejly. Bibione hadr. Naštěstí jsme odolali pokušení, dali jsme rychlou, ale o to víc chutnou pasta párty vzorně připravenou od pořadatelů a pomalu se přesouváme směr k našemu penzionu. V neděli si užijeme vody dosyta.

Kvalitní jídlo před závodem je nutnost
Kvalitní jídlo před závodem je nutnost

A tady začaly moje předzávodní peripetie… Už nějaký čas bojuju se zaléháváním uší, speciálně, když plavu delší dobu na otevřené vodě. Zalehlé ucho mi vždycky trvá několik hodin a ani za boha se z něj nedá voda vyklepat. Bolí mě pak hlava, slyším špatně a STRAŠNĚ mi to leze na nervy! Klasicky jsem to neřešil, protože přece nebudu měkkej a nebudu chodit s takovou prkotinou za doktorkou, kdo má na to čas, a tak vůbec. No, a tak si zase nadávám a leze mi to do hlavy. Nevím, jestli to bylo jen z toho nebo ze sluníčka či cestování, ale pěkně mě začíná bolet hlava. To jsem vážně nepotřeboval. Skoro jako kdyby na mě něco lezlo... Myslel jsem, že večer posedíme s celou bandou, která taky dorazila, ale byl jsem rozmrzelej jak starej jezevec, tak jsme šli s holkama docela brzy spát, abychom byli svěží na zítra. V sobotu ráno jedeme s Jardou na povinný race briefing před závodem. Tam vám řeknou jak, co, proč, kde a za kolik. Prostě komplet info o závodě. Nacpaný stan triatletama všech věkových kategorií, barev a národností. Prý ze 62 zemí. Slušnej babylon. Atmosféra je už teď vynikající a já se začínám vážně těšit! Po briefingu je v plánu naposledy před závodem smočit neopren, vytočit nohy na kole a pak kousek popoběhnout. Mě ale pořád bolí to ucho a necítím se moc dobře, takže nakonec je z toho v mém podání v jezeře 100 metrů na paní radovou a lehké protažení.

Vzít kruh nebo ne? Tady nám ještě bylo do smíchu…
Vzít kruh nebo ne? Tady nám ještě bylo do smíchu…

Zase začíná být pořádné teplo, tak se nám od vody ani moc nechce. Ale přemlouváme se a jdeme chvíli na kolo. Na trase zítřejšího závodu už to sviští závodníky, každý naposledy testuje svůj speciál, aby bylo na zítra vše ready. My jedeme jen kousek kolem jezera, kocháme se panoramatama, prostě pohoda jazz. Jen kdybych neměl úplně jalový nohy. A začíná mě zase pěkně bolet hlava. Sakra to není moc příjemný, vzhledem k tomu, že závod je už zítra. Nakonec se do běžeckých kecek ani neobuju a radši mrtvolně usnu na dvě hodiny v parku pod stromem. Cítím se hrozně a jde na mě lehce depka.

Špičkově vyladěnej sportovec před závodem
Špičkově vyladěnej sportovec před závodem

Odpoledne ještě odevzdáme kola a drop bagy do depa, ale místo dalšího užívání Klagenfurthu radši jedeme s holkama zpátky na pension, kde všichni usínáme jak mrtvolky. Beru dvojitý Paralen, nabalím na sebe věci a jdu propotit triko. Ještě štěstí, že tu nemám teploměr, jinak bych si asi naměřil něco zajímavého a to, jak jistě chápete, nemůžu potřebovat. Jsem slabej jak moucha a cítím se hrozně. To je prostě k posr….!!! Všichni kolem mě několik měsíců prskají, já tomu zdatně odolávám, aby mě to pak skolilo pár dní před hlavním závodem sezóny?! Vážně jdou na mě černé myšlenky, jestli v takovém stavu má smysl se postavit na start a zrovna na prvního IRONMANA. Rozesílám SOS zprávy všem svým zkušeným sportovním kamarádům a prosím o radu, co jako s tím. Vzácně se shodují na názoru, že bych měl ležet, zkusit hodit hlavu do pozitivna, vypotit se a zítra se postavit na start a uvidí se. Brát závod takový jak příjde. Položit se to dá přece vždycky. Souhlas. Zavírám oči a věřím v lepší zítřky.

Jediné, co mi dodává trochu pozitivní energie je moje tajná zbraň na tento závod. Narazil jsem na mém TRAILCAMPu shodou okolnosti na velmi zajímavý sportovní doplněk, který se jmenuje Sršní nektar. V kostce to funguje takto - Sršní nektar funguje jako katalyzátor celé řady chemických reakcí, které využívají jako zdroj k získání energie tukové zásoby člověka. A jelikož tuku mám habakuk, tak by to mělo fungovat.😀 Ozkoušel jsem ho při pár mých delších trénincích a cítil jsem se silný jako nikdy. Chci tomuto doplňku věnovat trochu víc prostoru, takže se zde nebudu moc rozepisovat. Více jistě sepíši v samostatném článku.

Předzávodní kupička here. Šršňák here.
Předzávodní kupička here. Šršňák here.

RACE DAY

Ráno budíček ve 4 hodiny, chabý pokus se kvalitně nasnídat, naposledy zkontrolovat věci na plavání, a ještě za tmy vyrážíme směrem do centra závodu. Musím přiznat, že mi je daleko lépe než včera, hlava už nebolí, sil taky trochu přibylo, tak třeba to nebude tak tragický. Po celém Klagenfutrhu se to už doslova hemží sportovci a fanoušky a všichni směřují k jezeru, kde startuje plavecká část. Máme to tak akorát, takže se moc zevling nekoná a jdeme hned do neoprénu.

Gumoví fešáci
Gumoví fešáci

Domažu vše vazelínou, napiju se připraveného sršňáku, dám pár temp v prostoru pro rozplavání a už jdeme s Jardou do svého plaveckého koridoru. Jelikož se startuje opět tzv. ROLLING START, při kterém jde do vody najednou maximálně osm plavců, tak se trochu předejde boxovačce, která se děje při hromadném startu. Ono upřímně, při 3000 startujících by to snad ani jinak nešlo. Voda má krásných 22st, počasí vypadá nadějně, je pod mrakem a nějakých 18st, takže to vypadá na ideální sportovní den.

SWIM (1:08:43)

V 6:40 výstřel z kanónu poslal na trať muže profíky, aby za nimi za pět minut skočili i profi ženy. My jsme si s Jardou stoupli na začátek koridoru na čas 1:10, s tím, že si pojedeme to svoje a mělo by to tak nějak vyjít. Jdeme na to ! Skáču do vody přesně v 7 hodin, toto krásně vyšlo!

Já jsem ten v sedmé řadě, druhý zleva. Ten v té modré čepičce
Já jsem ten v sedmé řadě, druhý zleva. Ten v té modré čepičce

Sice je to rolling start, ale tentokrát mám pocit, že to je nějaká větší mela, než si pamatuju ze St.Poltenu. Naštěstí je navigace jednoduchá, protože prvních 1250m je pořád rovně za nosem hluboko do jezera. Snažím co nejméně bojovat s ostatními plavci a jet si to svoje. Vím, že já, jako starej dobrej diesel, potřebuju na rozplavání a uvolnění tak alespoň 1500 metrů, takže až k první bójce od sebe nečekám žádné zázraky. Občas někoho plácnu po hlavě, občas ránu dostanu, ale to je “part of the game”, takže to beru, jak to je. Plavání si užívám, jen kdyby se mi nemlžily brýle. Nějak jsem to před startem podcenil a teď mžourám před sebe a mám skoro problém vidět kam plavu. Nezbývá mi než se držet s davem, snad ostatní plavou správným směrem. Za chvíli jsme u první otočky, teď 450 metrů na levou ruku a hopla, už to točíme zpátky k pevnině. Půlka plavání utekla ani nevím jak a já se krásně uvolňuju a plavání si vysloveně užívám. Spoluplavců taky trochu ubylo a utvořili se skupinky stejně silných závodníků, takže se můžu konečně chvíli svézt v nohách frajera přede mnou a pošetřit síly.

Kanálníci
Kanálníci

Další kilometr za mnou a už nás to všechny žene do speciální pasáže tohoto závodu - městského vodního kanálu. Cca deset metrů široký vodní kanál, kde za normálního dne uvidíte turisty na loďkách nebo padle boardech, se teď pod záběry plavců doslova vaří voda. Diváky obehnané oba břehy i všechny můstky a mosty, atmosféra jak ve stoupání na Tour de France a poslední kilometr plavání, než budeme moct vylézt z vody. Kvalita vody se oproti jezeru rapidně zhoršila, ale co už, co by člověk pro fanoušky neudělal žejo. Všechno by bylo krásné, kdyby tedy všichni nechtěli plavat po prostředku, jelikož zde je nejméně řas a relativně slušná hloubka. V jezeře se závodní pole nějak rozprostře, ale tady jsme našťouchaní jak tresky na sádkách. Myslel jsem, že největší mela bude po startu, ale tohle je slušný plavecký MMA. Takže rychle zapomínám na ladný plavecký styl a snažím se udělat si svůj prostor a dostat co nejmíň ran. Tady se mi docela hodila moje hokejová minulost, a tak pár borců uznalo, že pro ně bude lepší, když mi půjdou z cesty a radši si utrhnou něco málo řas u břehu. Tuhle “plaveckou” složku si moc neužívám, a tak mlsně vyhlížím velkou červenou bójku a exit bránu. Ani na za dlouho je tady a já se za pomocí dobrovolníku sápu ven na břeh. Tahle disciplína byla super, cítím se dobře a při pohledu na hodinky jsem s plaveckou částí moc spokojený.

Poznámka – plavání za mě super! Opravdu bylo znát, že jsme zapracovali na technice a poctivě naplavali kilometry v bazénu a pak i v liberecké přehradě. Klidně bych plaval dál! Tohle mě vážně bavilo!

T1 (07:27)

Lezeme z kanálu a za hurónského povzbuzování mnoha fanoušků ze sebe strhávám neopren a začnu klusat směrem k depu, které nám nepostavili úplně nejblíž, nutno říct. Běžíme pěkných pár stovek metrů k depu s kolama, které je postavené na parkovišti místní university. Proběhne klasický zmatek při hledání bagu, já si snad svůj věšáček nezapamatuju! Kdyby mi tam alespoň dali krtečka nebo něco jak ve školce hergot. Po menším bloudění ale najdu, naházím na sebe cyklo věci, vypiju připravený sršňák, najdu kolo (tentokrát bezchybně) a za čarou, která ohraničuje cyklistickou část naskakuju na Scotta a jde se na to!

 Můj speciál netrpělivě čeká na páníčka
Můj speciál netrpělivě čeká na páníčka

Poznámka – depo klasicky na pohodu. Ale uznávám, že tady ztrácím cenné minutky a budu s tím muset něco udělat...

BIKE (5:57:31)

Kolo se zde jede na dvě kola po 90km s docela zajímavě vypadajícím profilem. Píší 1600m+. Žádná rovina jako v Pardubicích to teda nebude, ale zase nebude nuda žejo.

Profil trati = nebudeme se nudit
Profil trati = nebudeme se nudit

Plán byl jasný. Trochu se v prvním kole pošetřit, dostat se pořádně do tempa, okouknout trať a ve druhém kole nastoupit a dobouchat cyklistickou pasáž ve strojovém tempu do dalšího depa.

První kilometry jsou klasicky nadšenecké, diváci řvou, závodníci jedou bomby a jelikož je prvních 20km kolem jezera a je to relativní rovinka, tak to docela letí. Ještě na mě Jarda na otočce zařve, až skoro spadnu z kola, tak jsem rád, že není daleko za mnou a že tedy zaplaval taky suprově. Docela mi to jede, a tak jsem zalehlý ve hrazdě, srovnávám si myšlenky a přemýšlím, co mě bude dalších šest hodin na kole asi tak čekat. Nohy mi klasicky moc nejdou, ale to znám, a tak trpělivě točím a čekám, až se chytí do svého klasického tempa. Na dlouhém triatlonu, ostatně stejně jako na ultratrailu je zcela zásadní neustále přijímat energii. To znamená jíst, pít a zase jíst. S tím už mám dost zkušeností z ultra závodů, takže mám nabaleno dost dobrot a jako bonus i namazaný chleba s paštikou. Myslím, že po pěti hodinách na kole přijde k chuti. Nelením a zodpovědně dávám první joňťák, tyčinku a na občerstvovačce banán. Inu, že by mi to tentokrát nějak sedlo, to se říct nedá. Asi jsem v kanálu spolkl řasu či dvě, každopádně žaludek mám na vodě a docela se mi právě snědené dobroty tlačí nahoru. Statečně s tím další půlhodinku bojuju, ale pak sezdám, že asi nejlepší varianta bude, když dám trochu nakrmit kačenám, vyčistím si žaludek a začnu nanovo. Pod prvním kopcem proto slézám z kola a na krasavce vrhám. Kolem jezdí další a další závodníci a z jejich pohledů je zřejmé, že jsou rádi, že v této situaci nejsou oni.

Mě je ale hned lépe. Skáču na kolo a hned se zahřeju do prvního kopečku na Ledenitzen. Tady už se podél trati fandí, počasí nám přeje, je mírně zataženo a extra nefouká. I nohy se konečně dostaly do provozní teploty, takže věřím v lepší zítřky a docela mě to baví. Jediné, co mě malinko štve, že se svojí silničkou nejsem schopný na rovinkách konkurovat závodníkům na triatlonových speciálech. A to i o poznání horším cyklistům, než jsem já. Prostě to kolem mě zahučí a jsou pryč. Trošku si brblám pod vousy, ale o to víc mě potěší, že je lehce předjíždím v kopcích, a dokonce i ve sjezdech. Já poseroutka tyjo.😀

Ale abychom se moc nenudili, tak nás čeká na 65tém kilometru obávaný místní kopec Rupertiberg, který se skládá ze tří nepříjemných stojek, kde se jede na nejmenší převod a musí se i ze sedla. Kluci na speciálech potí krev, tady si máknu i já, a tak jsem rád, že jsem nahoře. Projíždím s povděkem další občerstvovačku s vidinou posledních 20ti kilometrů z prvního kola. Napadají mě myšlenky, jak tu asi budu vypadat v druhém kole a 160ti kilometry v nohách. No radši nemyslet. Co mi ale dělá starost je moje nejedení. Žaludek se kloudně nevzpamatoval, a tak jsem za prvních 90 kilometrů snědl pouze jeden gel, kousek tyčinky a vypil hlt coly, která mi tentokrát nefunguje tak, jak jsem zvyklý. Tohle jediné spolu s vodou jsem schopný v sobě udržet. Je mi jasné, že to je sakra málo, takže pokud pořádně nepřiložím pod kotel bude to brzy problém! Z hříšných myšlenek mě vytrhává 90tý kilometr a otočka kousek od depa. Fanoušci řvou jako pominutí, je tu úplně skvělá atmosféra. Docela mě to nabije, takže se směle vydávám do druhé cyklistické půlky s lehkým úsměvem na tváři. Ten mi vydržel 20 kilometrů. Pak mě odpojili od proudu. A to doslova.

Zde odhazuji svou poslední energii, chytej
Zde odhazuji svou poslední energii, chytej

Na menším kopečku jsem za to chtěl vzít, ale padla na mě taková slabost, že jsem si musel zvolnit, aby to se mnou neseklo. Čekal jsem, že si virózka spolu s nefunkčním žaludkem vyberou svou daň, ale tohle bylo až moc kruté. A aby to bylo ještě o trochu vtipnější, tak začalo pěkně svítit slunce a začali jsme se na asfaltu slušně opýkat.

Takže co s tím? Mám před sebou ještě 70 kilometrů na kole, to není úplně málo. Jo a na závěr maratón, abych nezapomněl. Chvíli si bulím do klína, ale tohle nikam nevede. Naštěstí mám z ultratrailu s podobnými krizemi trochu zkušenosti, tak beru zbylý rozum do hrsti a musím jednat. Ještě že jsem si přibalil na kolo jeden emergency sršňák. Hned ho do sebe kopnu, na to gel a hodně zapít vodou. Snad to v sobě udržím, tohle je moje poslední naděje.

Zdá se, že to docela zabralo, a i když jsem dost zvolnil (alespoň pocitově), tak zas v sobě nějakou energii mám a myšlenky už nejsou tak černé. Jasně, sám vidím, že některé pasáže, které bych měl jet zalehlý v hrazdě už prostě nejedu, do kopce to je spíš vytočení nohou než nějaký dynamický útok a ve sjezdech už také neútočím, ale člověk musí brát situaci takovou jaká přijde, a ne jakou si ji před závodem namaloval na papír. Naštěstí jsou kolem trati báječní diváci a dobrovolníci na občerstvovačkách, tak to docela příjemně rozptyluje a já nemusím myslet jen na ukrajování kilometrů.

Teď už to docela bolí
Teď už to docela bolí

Když se pak vydrápu na 160tém kilometru podruhé na Rupertiberg, zdá se, že to kolo už do cíle doklepu. Posledních 20 kilometrů se už snažím nohy zatěžovat co nejméně a roztočit je, co to dá. Čeká mě totiž asfaltový maratón a že bych se na něj těšil se nedá říct ani v legraci. Radši na to ani nemyslet, protože jinak si koleduju o slušnou depku. Však ono to nějak dopadne.

Poznámka – reálně jsem tam nechal tolik, kolik jsem dal tréninku. Jasně, virózka tomu taky nepomohla, ale i tak, na 180km rozhodně bída. Nikdy jsem nic tak dlouhého v kuse nejel a nevím jestli ještě pojedu. Kolo mě vyučilo jak malýho kluka a příště musím v tréninku rozhodně víc zabrat, jinak to bude stejná bída jako dneska. A to už nechci!

T2 (07:11)

Před depem za asistence traťových komisařů slézám z kola a chci se rozběhnout. Hopla, málem jsem si dal na hubu, jak se mi podlomila kolena. Už vím, jak problematický je přechod z kola na běh, ale tohle jsem vážně nečekal! Volím tedy rychlejší chůzi a snažím se soustředit na naučené pohyby v depu. Místo na svoje kolo jsem našel na poprvé a tentokrát i pytel na převlečení byl tam, kde jsem si ho pamatoval. Takže teď se přebalit do běžeckého a vstříc asfaltové smrti.Depo mi zase trvá docela dlouho, ale tentokrát mi to je jedno, protože tady už na nějaké minutky nehraju, hlavně se pořádně nachystat. Přeci jenom mě čekají reálně ještě alespoň čtyři hodiny sportu. Vdechnu další sršňák, hodím kšiltovku a brýle na hlavu (slunce peče jak na pláži), do ruky připravený Birell na srovnání žaludku a hrrr na ně!

Poznámka – zase příliš dlouhé. Ale tak trochu považuji za úspěch, že jsem z depa vůbec vyšel a nepoložil to tam. Ta myšlenka tam byla a byla dost reálná!

Najdi si svůj pytel
Najdi si svůj pytel

RUN (4:14:46)

Běh byl opět dvoukolový po 21 kilometrech a jak jsem záhy poznal, tak velmi atraktivní. Jak pro běžce, tak pro diváky. Nejdříve vás pořadatelé namlsají trochu perverzním proběhnutím kolem cílové rovinky, to abyste mohli vidět už finišující eliťáky, a pak se vyběhne pět kilometrů kolem vody do Krumpendorfu. Tam je otočka a potom hezky zpátky kolem parku s cílovou rovinkou. Nakonec zbývá už jen doběhnout kolem kanálu (ve kterém jsme končili plavání) do starého města Klagenfurthu a zpátky.
Krásný půlmaratón, kde je spousta fandících lidí, otevřených barů a restaurací - prostě super kontaktní závod a to já miluju. Člověk by si to užíval i víc, ale jaksi těch 7,5 hodin tvrdého sportu mi zanechalo jisté šrámy na těle.

Finisherská rovinka, jak má být!
Finisherská rovinka, jak má být!

Klasicky se nechávám unést a prvních pár kilometrů jdu tempo okolo 4:30/km, což prostě nemůžu reálně udržet. Takže se snažím krotit a zpomaluju. Tohle bude ještě dlouhý den!
Jelikož slunko stále pálí, tak jsem si stanovil taktiku, že každou občerstvovačku přejdu do chůze, pořádně se ochladím a občerstvím a ono to nějak půjde. Sice to nikdy nedělám, ale jak praví klasik “desperate times call for desperate measures”, takže to ozkoušíme. A protože byly občerstvovačky od sebe jen nějakých 2,5km, tak se měl člověk alespoň na co těšit.

Poprvé a asi naposledy nastupuju dalšímu závodníkovi
Poprvé a asi naposledy nastupuju dalšímu závodníkovi

Poprvé taky na běhu mávám na naši fanouškovskou grupu, která se celá vyšňořila do červených JEŠTĚD SKYRACE triček, takže jsou krásně vidět a jejich fandění mi opravdu pomáhá! Mlasknu mým Adelkám ještě jednoho upoceného hudlana a valím dál.

Do desátého kilometru to jakž takž jde, ale jelikož jsem si na občerstvovačce schopný vzít jen vodu, trochu jonťáku nebo kousek melounu, energie prostě dochází, a to tak že rychle. Alespoň se mi stále daří držet naplánované tempo okolo 5:15/km, ale reálně cítím, že ani to prostě udržet nepůjde. Ještě že jsou fanoušci báječní a fandí eliťákům stejně hlasitě jako nám hobíkům. Vlévají mi tím do žil energii, bez nich by to byl vážně opruz. I přes všechny problémy to ocela utíká a já mám první půlmaratón za sebou. Teď už jenom jednou tolik a je to.
Jdu blejt velebnosti. Bohužel to nebyla jen replika ze špatného filmu, ale i dost realita. Meloun, voda a jonťák prostě žaludek nespasí a bohužel i tohle málo prostě to musí ven. Takže zase v pokrčení vrhám a jsem fakt prázdnej.  Tohle bude ještě zajímavý.

Honzíku, ještě kousek a máš to, alias morální rozklad závodníka
Honzíku, ještě kousek a máš to, alias morální rozklad závodníka

Naštěstí jsou na občerstvovačkách i spřátelení dobrovolníci, kteří myslí na všechno a někteří mají pro sebe schované pivko. Odmítám nabízené sportovní dobroty a na sproťáka si vyžádám hlt piva, to jediné mi na rozházený žaludek pomáhá.
Sice na mě koukají s údivem, ale pak s úsměvem podávají. Holt takhle se závodí v Čechách prďolové.😀 Jako Arnold při odchodu zahalekám “I’ll be back!” a oni jsou při dalším průběhu kolem jejich sekce už nachystaní. On vlastně celý druhý půlmaratón byl takový beer run a díky bohu za to pivko! To jediné mě drželo na nohou a dodávalo jakousi energii a minerály. Vždy to byl jen hlt, ale nakonec jsem myslím vypil tak 2 lahváče, což normálně v hospodě skoro nedám. Průběh parkem na 30tém kilometru je už opravdu na morál a dokonce se zastavuju u naší grupy pro morální podporu. Nebýt tam Adelka, která mě objala a dala pusu, tak snad dál už nejdu. Opravdu!

Když je nejhůř, mrkni na zelenou pásku!
Když je nejhůř, mrkni na zelenou pásku!

Jsem oficiálně bez energie a morálka na bodu mrazu. Jediné, čeho jsem schopný, je pověsit se občas na záda nějakému dobrému běžci, který běží kolem a chvilku s ním uviset. Alespoň chvilku mě potáhne, než zase odpadnu. Na jinak rovinaté trati je jako zpestření i několik málo podchodů, které vedou do starého města. Bohužel i ty chodím, protože nahoru to nevyběhnu a dolů se bojím, že se mi podlomí nohy a já půjdu na ústa. Já horskej kluk. Hanba mi. Alespoň že se obloha trochu zatáhla, tak to do nás už tak nepeče. S vypětím sil do sebe nacpu poslední gel a opravdu odpočítávám metry do cíle. Tahle pasáž mezi 30 až 40 kilometrem je pro mě úplný očistec a napadají mě myšlenky, proč to jako vlastně dělám, jestli to vůbec má nějaký smysl. Tohle nebyla maratónská zeď, tohle byl panelák jak kráva!
Ploužím se jak slimák, ale jak tak koukám kolem sebe, tak rozhodně nejsem sám. Slušnej pochod zombíků. Každý už jde za svý a posouvá se krok za krokem k vysněnému cíli a finisherské medaili.
Nakonec jsem i tuhle nekonečnou pasáž překonal a trochu jsem se morálně vzpamatoval až nějaké 2 kilometry do cíle, kdy jsem už doslova cítil cíl, a tak jsem se donutil do běhu. Přeci nebudu finišovat chůzí žejo.

Kuvááá támhle je už cíl!!!
Kuvááá támhle je už cíl!!!

Poznámka – Mentální a fyzický očistec. Konec. Tohle s během nemělo moc společného a dostal jsem velkou triatlonovou lekci. Po téhle zkušenosti se mi bude zdát jakýkoliv další maratón, který poběžím mimo triatlon jako sranda pro děti😀

FINAL (11:35:19)

Při posledním průběhu parkem na mě doléhá euforie a já se začínám usmívat jak sluníčko, plácám si s fanouškama a nohy jakoby zázrakem běží samy a docela lehce.
Poslední povzbuzení od naší party, pusa od Adelek a už mám před sebou posledních 200 metrů. Mrknu přes rameno, jak to za mnou vypadá s dalšími finišery (prostě nechcete, aby vás někdo cílové rovince někdo zařízl a ještě vám vlezl do finisher fotek žejo), a když vidím, že nikde nikdo, tak naprosto euforicky vběhnu na červený koberec za mohutného povzbuzování tribun. Moderátor dává high five a věnuje mi klasickou větu “YOU ARE AN IRONMAN!”.

Total euphoria!
Total euphoria!

Já řvu jak blázen, euforie na stupnici 100 a klasicky bulím jak želva. Tyhle pocity v cíli já prostě miluju, a proto to vlastně dělám. V cíli dostanu medaili, poplácání po zádech, pivo, ovoce a už se hroutím Adelce do náručí. Home sweet home. Jsem opravdu out a tak jen ležím na trávě a snažím se nepozvracet vyčerpáním. Trvá mi to snad čtvrt hodinu, než jsem schopný normální komunikace.

Táto neválej se tady a dej si taky pivo
Táto neválej se tady a dej si taky pivo

To už ale dostávám echo, že se Jarda blíží do cíle a opravdu, i on protíná cílovou pásku v čase pod 12 hodin, což je velká pecka. Tak se tak objímáme, povídáme si zážitky z trazi i z fandění a je to celé takové krásně emoční.

Já su tak šťastné!
Já su tak šťastné!

Pak už čeká zasloužená sprcha, nabereme kopy jídla a pití a dáváme piknik v parku pod stromy. Máme toho ale plné kecky, takže za chvíli zvedáme kotvy, vyzvedneme kola a smradlavé pytle z depa a jedeme na pension a užít zasloužený odpočinek.

The best fanoušci na celém závodě
The best fanoušci na celém závodě

Nutno říct, že finisherská párty moc divoká nebyla, jelikož oba tábory, závodníci i doprovod, toho máme za celý den dost. Bouchneme šampíčko, dáme jedno dvě vínka a jdeme na kutě. To byl ale krásný den Alberte, viď?

Alespoň malá Adelka zodpovědně zapařila
Alespoň malá Adelka zodpovědně zapařila
Hrdý finisher. Radši jsem se na fotku opřel. Pro jistotu
Hrdý finisher. Radši jsem se na fotku opřel. Pro jistotu
Na tuhle jsem placku jsem vážně hrdý
Na tuhle jsem placku jsem vážně hrdý

Poznámka – Jak pravil klasik Lukáš H.: “Hele já miluju tu atmosféru před startem a pak ty emoce při doběhu a v cíli. To mezi tím bych ani nemusel.”  Podepisuju. 😀
Ironman opravdu umí vytáhnout ze všech zúčastněných i tu poslední kapičku emocí, i proto chápu, proč je to tak úspěšná organizace a mají stále vyprodáno. Je to prostě emocionální fet a kdo jednou zkusil, tak chce zas a znova. Já jsem toho jasný příklad.

LEHKÁ POZÁVODNÍ ANALÝZA

Měl jsem teď trochu čas, abych se podíval na závod čistě ze sportovního hlediska a nalil si čistého vína. Takže co se povedlo a co se nepovedlo?

Povedlo se to, že jsem zase okusil další zajímavý koláč, tentokrát jménem FULL IRONMAN. Byl to koláč plný chutí a dostal jsem myslím naprosto komplet zážitek. Se všemi highs and lows, žádné kýčové pozlátko a já jsem tomu moc rád. Akci jsem si spolu s celou mojí rodinou ohromně užil a řadím jí do TOP3 nejsilnějších sportovních okamžiků v mé kariéře. I když se teď při únavě těžko dělají nějaké přesné plány, tak si myslím, že se na full ironmanskou distanci vrátím. Silnější, zkušenější a o trochu líp připravený. Jestli to bude za rok, dva či déle, momentálně nevím, ale zase uslyšet v cíli tu kouzelnou mantru “YOU ARE AN IRONMAN” by nebylo špatné.😀

A co se nepovedlo?
Tak nějak si hraju s myšlenkou, jaké by to celé bylo, kdybych pár dní před závodem nedostal tu virózku. Jasně, na kdyby se nehraje, ale vrtá mi to v hlavě, protože poslední tréninky jsem se cítil dobře a nohy šlapaly jak měly. Inu což, třeba to zjistím příště…

Ale zase nalijme si čistého vína. Čistě sportovních chyb bylo taky pár. To je třeba si přiznat. Na full ironmanskou distanci je opravdu potřeba potrénovat. Odborníci uvádí minimálně rok systematického tréninku s objemem alespoň 15 tréninkových hodin týdně. A to jsem byl schopen splnit snad jen ve finální fázi přípravy, což bylo řekněme 2 poslední měsíce. Jinak jsem docela bojoval s motivací. Veřejně to přiznám, protože to tak bylo. Nebýt Michala, Jardy, ještědské bandy, Trailcampů a dalších kamarádů, tak bych přípravu snad ani nebyl schopný absolovovat.
Mám krásnou rodinu, narodilo se nám miminko, a tak momentálně to poslední v mé mysli bylo, abych šel ven na 5 hodin na kolo nebo jít po ránu běhat intervaly na dráhu. K tomu se ještě přidal můj odpor proti “musíš” tréninku, kterého jsem si zažil za svých 15 hokejových let dost a dost, občasné večerní čokoládky a vínečka a výsledek byl takový, že jsem šel na start v lecčems, ale rozhodně ne v top formě. Já si nestěžuju, jen konstatuju. Ostatně, kdy jsem se na start nějakého závodu postavil v top formě, že?😀 Vždy jsem byl ten, který do toho jde srdcem. Pak jsem dokázal věci, na které bych ani reálně mít neměl. A tak to bylo i tady.

A to, že na mě skočila viróza takhle blbě před závodem byl prostě jen “bonus”, abych si Ironmana užil úplně naplno. Ještě teď, když dopisuju report nějaké tři týdny po závodě, mám lehké teploty a cítím se velmi slabý. Takže je vlastně fajn, že se ta mrcha zaktivovala naplno až po závodě a ne při něm. Takže vlastně super.😀

P.S. Tímto velmi děkuji sršnímu nektaru. Jak si tak o celém závodě přemýšlím, tak mě při mém nefunkčním žaludku a oslabenému organismu prostě zachránil. Jinak si myslím, že bych nebyl schopný energeticky utáhnout tuhle dvanáctihodinovou šichtu. Takže jsem myslím našel super doplněk stravy pro delší závody. A rozhodně o tom napíšu víc, protože věřím, že by to mohlo zajímat i další lidi s podobnou ultra úchylkou.

God bless Sršňák!
God bless Sršňák!

ZAMYŠLENÍ NA ZÁVĚR

Největší poděkování patří samozřejmě Adelce. Bez chápavé a tolerantní ženy se celá tahle taškařice naprosto dělat nedá. Zvláště pokud máme první miminko a celý rodinný rytmus je vzhůru nohama. Takové hodinové tréninky na kole a objíždění přípravných závodů není úplně to pravé ořechové, co by si žena s prckem přála. Proto nabádám - Ironmani, važte si svých žen! Jsou to andělé a nemají to s námi lehké! Takže ještě jednou díky díky díky miláčik!😍

S touhle podporou jdou skály lámat!
S touhle podporou jdou skály lámat!

Velké díky taky patří Jardovi, se kterým jsme se skoro rok motivovali zvednout zadnici z gauče a jít něco odtrénovat. Speciálně u mě, lenocha, byla tahle podpora velmi důležitá!
A pak samozřejmě Michalovi, že dokázal v bazénu i staré prkno trochu rozhýbat a díky němu jsem přišel plavání na chuť. Díky vám všem, kdo mě alespoň trochu podpořil a namotivoval se dát na tuhle výzvu.

No a kam se vydám dál?
Inu, sám jsem zvědavý. Ale jistě to bude něco, co mě bude bavit a kde bude moje srdce plesat. To vím jistě!

Dál a výš, až do oblak
Dál a výš, až do oblak

13 | 4 | 2019
COMPRESSPORT JEŠTĚD SkyRace ®
COMPRESSPORT JEŠTĚD Trail

Registruj se!