RACE DIRECTOR PÍŠE


novinky 6. 5.2017

TransVulcania 2015 - nebo TRANZvulcania?

Race Director - Honza Dušánek


POPISEK – Myslím, že dost vystižné tričko

Koridor hučí jako v úlu.
Okolní závodníci mají zvláštní výraz v očích
Taková směs vzrušení, odhodlání, strachu a nesmrtelnosti. Najednou máme k sobě všichni strašně blízko. Zdravím se nějakým cizím Španělem, poplácám po rameni malému Italovi, prohodím pár rychlých slov s bledým Anglánem.

Tady se mažou rozdíly mezi národy, tady se člověk odprostí od póz či předsudků. Jsme tu všichni za jedním cílem - směle se postavit výzvě a zkusit překonat tento nádherný vulkanický ostrov s majestátní pohořím uprostřed.

I Alešovi a Kristýnce svítí oči jak lucerny. Začínáme se přihlouple smát a vydávat zvířecí zvuky.Takhle nějak si představuju středověké hordy Barbarů chystající se na bitvu s římskými legiemi.

Speaker přilevá olej do ohně v podání ACDC a jejich Hells Bells začínáji míchat s davem, jako bychom si všichni píchli adrenalin do srdce.
Dav pulzuje jako jednolitá masa, ‎elektrické napětí je tu doslova hmatatelné.

Tři minuty do startu!

Do očí se mi derou slzy a tisíc mravenců mi probíhá tělem. Toto je život v té čisté podobě! Pro tohle jsem si přijel!!! Poslední vteřiny lidi doslova řvou a já si připadám jak v kotli na konc‎ertu Prodigy!

Pak už ani speaker neudrží rozlícený dav, zařve do mikrofonu "VAMOOOOS!" a masa 1800 běžců se vydává do boje!

TRANSVULCANIA.
Slyšel jsem na tuhle akci jen samá superlativa.

Závod světového formátu, kde si může i takový hobík jako já stoupnout do jedné řady s naprostou světovou špičkou a podívat se směle do tváře i samotnému Kilianovi. ‎To je prostě úžasný. Toto je snad jediný sport moderní doby, kde to ještě jde.
Alespoň si to myslím.
K tomu připočtěte nádherná videa kolující internetem, slibované teplíčko, fandící celý ostrov, skvělou afterparty, výhledy jak z katalogu, prima česká parta. Prostě samá pozitiva a sociální jistoty.

Bylo jasno.

Jen abyste věděli, že tentokrát nevyrazili reprezentovat žádní "turisti", tak jen namátkou:
Zuzka Urbanová -  Runnig Witch a vycházející hvězda reprezentace
Kristýna Skupieňová - triatletka a solidně nabitá mladá puška
Zdenda Kříž - stájový běžec The North Face, reprezentant, dvojnásobný vítěz Istria 100km, 12. na CCC, biker, profi sportovec
Jan Bartas -  The Chosen One - reprezentant, vítěz loňské Skyrunningové sezóny ČR a pod vedením Nerea Martinez nechutně se zlepšující mladý ultrarunner
Kuba Řídel - vítěz P100, druhý na Magredi 100miles a asi nejzkušenější ultra harcovník mezi námi
Aleš Zavoral - vítěz Šluknovsko 110km, další zkušený stovkař, který nabral v posledních měsících nebývalou formu.

Do toho se ještě připojili kluci z EPO týmu Tomáš Rybář (2.na B7) a Martin Strelka (vítěz HV)

No a já...

Naše “La Familia“ byla komplet.


„La Familia“ u Němce
Takže bylo jasné, že se tady rozhodně nebude jednat o nějaký pouťák, ale půjde se tvrdě pro body do SWS (světová skyrunningová série), aby se vidělo, že v ČR nejsme žádná ořezávátka.

Jan Bartas (dále jen JB - čti "džej bí") nám před výletem rozeslal podrobný e-mail s instrukcemi a radami co a jak na La Palmě. Jelikož tu byl už vloni, jelikož on prostě ví a jelikož je The Chosen One, tak se jeho slova brala dost vážně. Ale jelikož já už ho tak trochu znám, tak jsem tušil, že ne vše bude tak, jak píše.

No někde to řekněme úplně netrefil.

PŘEDZÁVODNÍ
Zdenda nás posbíral po republice a v pohodičce dojedeme do Mnichova. Hopneme na letadlo na Madrid, kde se k nám přidává JB a jeho žínka a za dalších pár hodin jsme na La Palmě, v resortu Los Canjacos‎. JB ho moudře vybral pro strategickou polohu hned u expa a registrace. Akorát kdyby ho tedy letos neodsunuli jinam. Do cílového městečka Los Llanos de Aridane.
Trochu pešek no.
Nevadí.

Hned jsme se zabydleli a jsme tu jako doma a razíme do hospody k "Němcovi".
Španělský Němec, který provozuje místní restauračku nás za pár Euro hostí a servíruje nám dobroty kanársko-španělské provenience a točené pivíčko.
Pohoda jazz.


JB přednáší u mapky ostrova
Na druhý den zajedeme hromadně na registraci nafasovat čísla a vše potřebné. Nevím jestli je to nějaké znamení, ale na mém startovním čísle je místo " JAN DUŠÁNEK", lehce pozměněné "JAN DU?ÁNEK".
Ano, jistě nevinný omyl. Zapomněl jsem, že 3panělé nějak nedávají naše háčky a čárky.
Nebo to náhoda není? Že by někdo věděl víc?
Beru to s humorem, to bude v pohodě.


JZatím samý smích. Přejde.
Hmmm, nebylo.

Pátek je v modu zevling, tak se alespoň podíváme, jak to koulí praví běžci na Vertikálním kilometru.
Samozřejmě zafandíme, protože atmosféra je už i dneska parádní a tak se necháváme strhnout. Jejich trasa vede totiž serpentýnami nad Tazacorte, kde sami budeme na 65tém kilometru sbíhat.
Je to nádherné!
Kdyby se mi ještě nechtělo z té výšky a nekonečných zákrut blinkat.
Jak já tady budu v sobotu vypadat, to si ani neumím představit. A vlastně ani nechci.
Dostatečně opálení a vyfandění velíme na ústup zpět na ubykace a už nás čeká jen společně papání, lehké zevlování, protažení všech údů a jde se spát.
Tuším, ze zítra bude potřeba každý kousek energie v těle.

ZÁVODNÍ
(Předem chci upozornit maminku i ostatní čtenáře něžné duše, že se nemusí v průběhu čtení ničeho bát, vše dobře dopadne:)

DEN D:
Je sobota, dvě hodiny ráno a zvoní budík. Blbej vtip. Ale je DNE D a tak se jde se na to!

Stačí jen dobalit nachystané věci a za tmy se vyplížit z apartmánu. Doklušeme pár set metrů k přistaveným autobusům, kde se již hromadí zástupy natěšených běžců a hodný pan španělský řidič nás odveze na jižní cíp ostrova k majáku Fuencaliente, kde začíná závod. Vše eazy peazy.

V Los Canjacos bylo krásně teplíčko, ale stejně si beru do pinglu šustku, protože jak varoval JB, prý u majáku bude lehce foukat a bude zima. Nelhal chlapec.

Po hodině jízdy, kdy řidič lehce zamával s mým žaludkem, nás vyklopil nad majákem a my jsme vyšli do noci. A pěkného fičáku! Vlny se s dunivých hřměním rozbíjely o útes a foukalo tu jak na Widerlolzi.

A jelikož jsme tu byli nešpanělsky o dvě hodiny dříve než měl být start, tak se každý schovával kde mohl. A jelikož se nebylo moc kde schovat, tak se samovolně utvořila jakási utečenecká kolonie za hradbami majáku a každý se choulil jak a s kým se dalo.
Celou situaci ještě vtipně dotvářely dvě (ano opravdu 2!!!) TOIky, což bylo vhledem k přítomnosti cca 1800 závodníků trošku málo. Pro nás oudoor živočichy spíše úsměvné než stresující.
Ještě že jsme zde pohromadě zakempili celá Rodina, takže jsme byli asi jediní, kteří se celou dobu smáli a dělali si ze všeho prdelky. Co taky v takovýhle situaci, že?


Utečenecká kolonie u majáku

Mrknu letmo na hodinky a jsem v klidu. 45 minut do startu.
Reprezentanti jsou v klidu, ty jdou do první lajny, ale my dělníci trailu si musíme svoje místo v koridoru vybojovat sami.
Ale do startu je dost času, takže to bude v pohodě. Když se ale s Alešem a Kristýnkou blížíme ke startu málem mě omyje!
V koridoru je namačkáno snad už tisíc nadržených běžců!!!

No těpéro!!!

Co dělat no. Tvrdě „na pražáka“ si klestím cestu skrz našlapaný koridor, protože se musíme dostat co nejblíž startu, jak radil JB.
Horko těžko vybojuju nějakou osmou lajnu a jsem celkem spokojenej, jak jsem blízko startovní lajny.

Jak se později ukáže, jsme sakra daleko.

Koridor hučí jako v úlu.
Okolní závodníci mají zvláštní výraz v očích
Taková směs vzrušení, odhodlání, strachu a nesmrtelnosti. Najednou máme k sobě všichni strašně blízko. Zdravím se nějakým cizím Španělem, poplácám po rameni malému Italovi, prohodím pár rychlých slov s bledým Anglánem.

Tady se mažou rozdíly mezi národy, tady se člověk odprostí od póz či předsudků. Jsme tu všichni za jedním cílem - směle se postavit výzvě a zkusit překonat tento nádherný vulkanický ostrov s majestátní pohořím uprostřed.

I Alešovi a Kristýnce svítí oči jak lucerny. Začínáme se přihlouple smát a vydávat zvířecí zvuky.Takhle nějak si představuju středověké hordy Barbarů chystající se na bitvu s římskými legiemi.


Vážně se na závod těšíme!
Speaker přilevá olej do ohně v podání ACDC a jejich Hells Bells začínáji míchat s davem, jako bychom si všichni píchli adrenalin do srdce. Dav pulzuje jako jednolitá masa, elektrické napětí je tu doslova hmatatelné.

Tři minuty do startu!

Do očí se mi derou slzy a tisíc mravenců mi probíhá tělem. Toto je život v té čisté podobě! Pro tohle jsem si přijel!!! Poslední vteřiny lidi doslova řvou a já si připadám jak v kotli na konc‎ertu Prodigy!

Pak už ani speaker neudrží rozlícený dav, zařve do mikrofonu "VAMOOOOS!" a masa 1800 běžců se vydává do boje!

Plán byl jasný.
Napálit start, protože po 400 metrech se cesta krutě zužuje a kdo tam nebude včas, ten bude stát ve špuntu.
Škoda že podobnou taktiku měla většina závodníků a tak se běžci hrnou startovní branou takovou silou, že mě chvílema i nesou.
Aleš i Kristýnka se mi okamžitě vzdalují a já jsem jako správný tvrďák a hokejista z naší trojky poslední. Sakra!
Bojuju tvrdě o pozice seč mi síly stačí, ale prohrávám tvrdě na body.
Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme se dostali ke zúžení a had se zastavil.

punt jak prase!
Tohle jsem ještě nezažil.
Jen pomalu se posouvám kupředu a velím ke klidu.
Bohužel mi rozhodnutí zůstat na stezce a nepředbíhat namáhavě kolem vydrželo asi pět minut.
Pak sklopím oči a drtím to po kraji v ještě hlubším vulkanickém písku, jen abych nemusel stát na místě.

Hmmm, lehkej omyl.

První chyba lávky.
Jde to asi jako na pláži na Mácháči, akorát se víc práší, občas dostanete loktem a za chvíli je člověk černej jak kominík.
Ještě že jsem si nehrál na hrdinu a vzal hůlky!

Z nudy a trochy nepozornosti alespoň cvičně probodnu jednomu španělákovi kotník. Něco zaúpí a pošle mě k čertu.

Ale není čas hrát si na gentlemany a tak řeknu jen sorry a mažu dál. Alespoň mi to přijde jako docela vtipná vložka v tomhle blbým špuntu a poťouchle se směju.
Divné, ale spanělákovi to zas tak vtipné nepřipadá.
Nechápu.

Alespoň dám hudbu do uší a v rytmu funku. Snad mě výběhy kopců nebudou stát moc sil.

Hmmm, jasně.

Ale pocitově to jde to docela dobře, jen kdybych se ještě nepotil jako čuník, tak by to bylo celkem fajn. Na to, že je sedm ráno a už je nějakých 20 stupňů, tak hádám, že to asi přes den nebude žádná hitparáda.

Lidi to tu hecujou jak na Tour de France, tady je venku snad celá vesnice!
Tohle se nedá chodit a tak zdravím fanoušky a dělám, jako že si ten výběh po asfaltce užívám.
V tempu vtrhnu do depa a chci se rychle svlažit, jelikož se mi malinko přehřívá kebule. V domnění, že v kalíšku je voda, na sebe vyleju čirý Aquarius (místní sladká limonáda). Je to tak blbý, že se musím smát. Naštěstí je tu takový mumraj, že si mě nikdo nevšímá, takže jsem za blbce jen před sebou. Ale já se znám, já to unesu.
Jen nechci, aby se na mě lepily vosy, tak to se proleju čistou vodou. Pohoda.
Ještě doplnit láhve a hurá nahoru!
Na Las Deseadas!
Na vulkány!
Vamooos!


Od startu/majáku se neustále stoupá a jelikož je prvních 20 kilometrů pořád do kopce s pozitivním převýšením skoro 2000 metrů, nenechala na sebe první krizička dlouho čekat.
Záhy po opuštění Los Canarios se mi přihlásila zatvrdlá lýtka s tvrdou kritikou mého tempa.
Jako abych zpomalil, že den bude ještě dlouhý a že jako prrrr.
OK, akceptuju, zpomaluju, dávám gel, tyčinku, vodu.
To znám, to se spraví.
Jen nespěchat.

Abych jim trochu pomohl, měním rytmus hudby.

Pojďme Jared Leto!

Není to teda žádná sláva, ale lýtka se za půl hodiny umoudří a docela to jde.
Takže první závodní krizi mám za sebou a teď už to bude jen veselé.

Hmmm, trochu omyl.

Makám v tom sopečném popelu co to dá, ale styl "krok - půlkrok vzad - krok - uklouznutí - krok" se nezdá jako ten nejlepší způsob pohybu vpřed.
To jsem měl radši trénovat na pláži a ne si užívat tvrdé výběhy na Ještěd.

Docela krásně mě ale rozptyluje východ slunce a nádherné výhledy na obě strany hřebene.
Bílé mraky pod námi, sluníčko a černé kopce před námi. Úžasná scenérie!
To půjde.


Východy slunce, to já můžu!
Krása je jedna věc, ale i ostatní spoluběžci si uvědomují, že tohle bude ještě dlouhej den a lehce zařadí nižší rychlost. Taktéž já.
700 výškových metrů za mnou a ještě pořádná porce přede mnou.

A aby to nebyla až zas taková idilka, tak mi za další hodinu bez varování řekla horní polovina těla, že na to prdí.
Cože?!
Proč jako?!
Na 13km jo?!
Si dělá někdo pr**l!

Místo abych si hůlkama pomáhal, jak jsem zvyklej, tak jen tak divně píchám do písku jak dítě na dvorku.
Dávám teda další gel, Colu a tyčinku.
To by v tom byl čert, abych se nerozběhal.
Trpělivě stoupám v sopečném popelu po nádherném hřebenu a kdybych nebyl tak prošitej, tak bych se i kochal a snad i upustil slzu nad tou krásou.

Sedmnáctý kilometr a další checkpoint v Las Deseadas. V depu dávám dvojitý Aquarius, vodu za krk, doplnit láhve a pryč. Teď už by to mělo být na El Pilar (24km) jen z kopce, jak psal JB.
Tak to ty moje nožky rozběhám, to půjde!

Pouštím to samospádem z lehkého kopečka po krásném single treku, HOKY drží jak přibité a já předbíhám řadu bežců. No že by to nakonec ještě šlo? Ale že já budu uhrávat body z kopce, to bych do sebe teda neřekl.

Po pár kilometrech sbíhám Zuzku, která se právě oprašuje, protože před chvílí hodila solidního vulkanického tygra. Ale zdá se že jí nic není, jen je trochu obouchaná a špinavá. A trochu brblá, že ji to nebaví, že ji to nejde a tak. Měla chuděra štěstí (nebo smůlu), že mě potkala v mé hodince slávy, protože u mě sympatie s DNF rozhodně nenajdeš. Trochu jsem ji povzbudil, ale protože mi to konečně běželo, tak jsem nehodlal promarnit ani minutu a rychle jsem ji zmizel.

Na El Pilar (24km) už to vře a zdálky je slyšet pěkný hukot. Končí tu totiž půlmaratón a startuje maratón. My ale probíháme branou, jen abychom se v depu osvěžili a makali dál. Rychlá občerstvovačka, hodně pití, polít hlavu a bič a pryč!

Teď nás čeká jediný relativně rovinatý a běhatelný úsek, nějakých 8km až na El Reventon (31,5km).
Tam začíná obávaná "lochneska" - nekonečné stoupání a klesání až na nejvyšší bod závodu. Trošku mě znepokojuje že skoro vůbec nejím, jen trochu ovoce a gely. Zato snad až moc piju, tak 1,5l na 10km. A nebyl jsem ještě čůrat. Ale to bude určitě dobrý.

Hmmm, trochu omyl.

Vybíhám z El Pilar a těším se jak si na rovince odpočinu. No tak zaprvé to není zas taková rovina jak nám JB tvrdil, ale trochu zvlněná cesta. A adruhé jsem prošitej jak deka! Na 25km! Tohle je už vážně divný! Natrénováno mám, řádně jsem před závodem odpočíval, piju dost, chladím se, takže kde se stala chyba? Přecházím do tempa raněného indiána, takže chvílema popoběhnu, chvílema jdu. To asi nebude za hodinku hotový jak jsem počítal.

No nebylo.


Už to zas taková pohoda není.
Na El Reventon (31,5km) přiběhnu za hodinu čtyřicet a že bych byl čerstvý, to se rozhodně říct nedalá. Takže klasický trojboj -  voda na hlavu, Cola do žaludku a voda do lahví a rychle pryč, než si to rozmyslím!
Čekám mě obávaná "lochneska" na Pico de la Cruz (43km), před kterou JB varoval. Dalších 2000 výškových metrů na 20km.
A začíná být vedro. Slunko pálí jak kdyby nebylo zítra a ‎závodníci se do kopce začínají solidně plazit. Bohužel já jsem mezi nimi. Visím na hůlkách jak mokré prádlo a jen tupě dávám nohu před nohu, krok za krokem.
Aplikuju zbraně hromadného ničení - Šlehu a Rammsteiny. Tohle už mě musí nakopnout hergot!

Dost mě ale štve i to, že i když je to nádherná hřebenovka, plná technických výstupů a traverzů s manifikózními výhledy na neobyčejnou krajinu a oceán omývající celý ostrov, já mám na mysli jen to, jak strašně rád bych vlezl do ledničky a zavřel za sebou dveře

Stává se z toho pro mě solidní survivor. Tady si poprvé vzpomenu na Klárku Rampírovou a její report z loňského světáku v Chamonix. Že bych měl stejné symptomy jako ona?
Vylézt do dalšího sedla, toužebně vyhlížet občerstvovačku, zklamání že vidím jen další hřeben, další nekonečné serpentiny a tak pořád dokola. Ještě se kolem prožene Kuba, zamumlá něco o špuntu na startu a je v prachu. To nebylo moc hezké kamaráde! Ale chápu, s troskama se nechodí.
Naštěstí docvakávám na hřebenu Aleše a zdá se, že je v ještě větším kreku než já. To jsem nečekal. Tak ho trochu povzbudím a valím dál, už abychom tam byli!


Tady už to přestává být vtipný. Je docela teplo. Docela dost.
Po nekonečných třech hodinách!!! jsem na v depu na Pico de la Cruz a mám dost. Později jsem se dozvěděl, že organizátoři udělali drobnou chybu v intineráři a tak to nebylo z El Reventon avizovaných dvanáct kilometrů, ale čtrnáct. A to v tomhle počasí a terénu hraje velkou roli!
Údajně zde vzdalo přes 200 lidí a to je sakra dost!
Jediné na co jsem schopný se soustředit jsou kalíšky s ledovou Colou. Potřebuju svou dávku cukru a kofeinu jak feťák. Vdechnu dva kalíšky snad za vteřinu, vodu na hlavu, další dva, znova vodu za krk, kousek melounu a dopadám na židli.
Jsem rozhodnutý tu alespoň 10 minut posedět, ať se trochu spravím, takhle jít dál nemůžu. Zase nic nejím, pár oříšků procedím mezi zubama, ale to je všechno. Tohle bude problém kámo, to už není ani moc vtipný.
Po patnácti minutách se zvedám, docela jsem se ochladil a tak věřím ze to už půjde lépe. Kór když na Roque de los Muchachos je to "jen" 8km! To sfouknu za hodinku a pak už jen dolů.

Hmmm, trochu omyl.

Vybíhám z depa, nasazuju pěkné tempo a udržím ho tak pět minut. Pak se ohlásí opět ta známá slabost a já si musím až sednout na kámen abych sebou nesekl.
A aby to nebylo málo vtipný, tak mě chytají křeče do stehen, že až zařvu bolestí.
Já nikdy křeče neměl.
NIKDY!
A teď jsou tu, po 43km a nevypadá to, že bych chtěly odejít.
Vdechnu magnézko, protáhnu se a zkouším to dál. Do kopce to bolí, ale rovinka nebo seběh je OK. Bohužel moc rovinek ani seběhů není.
Spíš je to pořád do kopce na hraně vulkánu a nad námi už vykukují observatoře na Roque de los Muchachos. Na ty sem se těšil, jak si je prohlédnu a tak.
Nemohlo mi v tu chvíli být něco víc jedno.


Observatoře na Roque de los Muchachos
Začínám hrát podivnou hru "najdi si ten nejlepší kámen na sezeni". NIKDY jsem na závodě nesedal! Teď to je co 10 minut. Navíc jsou kameny od sluníčka krásně rozpálené, takže krásné posezení. Ale musím, jsem úplně prošitej a mám nafouklé břicho jak Somálec.
Nejím. Nečůrám. Je snad 35 stupňů, bez stínu. Výška 2400 metrů nad mořem. Do toho se mě ještě kolemjdoucí závodníci ptají, jestli jsem OK. Asi nevypadám nic moc. Proste ideální dovolenka.

Na nohou mě drží už jen zprávy od kamarádů, kteří fandí seč můžou.
Díky moc, bez vás bych to nedal!
Musím to už nějak vyhodnotit, protože tady už jde o kejhák. Sbírám všechny svoje síly na myšlení a za deset minut mám závěr! Jsem přepitej, nepracují mi asi správně ledviny, přehřívám se a ta nadmořská výška mi taky nedělá dobře.
Dobře, s tou výškou toho moc nenadělám. Ale to za chvíli skončí a pak se bude jen klesat.
S přehřátím se něco dělat dá. Musím si chvilku zalézt do stínu, hodně se polít vodou a vychladnout. A hlavně přestat tak strašně pít! Čím větší žízeň mám, tím víc piju a tím víc je mi blbě. Ok, tak to zkusíme, teď už to bude jenom dolů a hůř mi snad už být víc nemůže.

Hmmm, trochu omyl.

Doplazím se na Roque de los Muchachos, plácnu sebou na lavici a funím. Naštěstí se udržím a nenaleju do sebe lákavě vypadající ledové nápoje. Místo toho si jen poliju tělo vodou a předvedu parodii na téma těstoviny. Dám tak tři sousta a vracím to.
Tak alespoň oříšky. Taky ne.
Tak alespoň gel. Teplá želatina je přesně to co jsem potřeboval. Fuj! Ale tu alespoň v sobě udržím. A vím, že pokud bych přestal přijímat energii úplně, tak by se mnou byl amen.
Nerad vybíhám z depa vstříct Tazacorte, které má být o 18km dál a o neuvěřitelných 2500 metrů níž.

Pro změnu se do mě dává zimnice, to tu ještě nebylo.
Naštěstí je slunko tak silné, že klepavka za pár minut ustupuje. A už nastává ta správná hitparáda! Něco tak dlouhého, brutálního a tak technického jsem dolů ještě neběžel!
Naprosto to nemá konce, kamenité pasáže střídají kolmé sešupy rovně dolů, slunce pálí jak na Sahaře a do toho stehna volají o pomoc. Ani jít se v tom nedá, protože nohy bolí stejně, akorát jste tam dýl.
Tak nastává další zajímavá hra "brzda-plyn", kdy to 15 minut napálím, pak se musím zastavit ve stínu, trochu se schladit, protáhnout zatvrdlé nohy, polít se vodou.
A tak pořád dokola.
Míjíme se se stále stejnými závodníky a v jiných závodech bychom si jistě slušně lezli na nervy. Ale teď je nám to celé jedno. Jen soustředěné bušíme další a další výškově metry do těla a toužebně vyhlížíme občerstvovačku na Torre Forestal (63km), která nás má zachránit.


Bojuju jak o život!
Konečně je tu!
Dobíhám do depa, roztáhnu ruce na Ježíše a dobrovolníci mě zlejou jak lachtana.
Aaaaaa, to je nádhera!
Všichni jsou naprosto zlatí a starají se o mě, jak kdybych běžel čelo. Jen odevzdám láhve na naplnění a sedám opět do stínu. Vše ostatní zařídí oni. Jen na moji otázku "nebyla by jedna cerveza (pivíčko)?", se zasmějí a kroutí hlavami. Že prej až v cíli.
No tam mi bude platný jak mrtvýmu zimník, já potřebuju spravit žaludek teď! Ale musím uznat, že jak jsem přestal zahlcovat tělo pitím, udělalo se mi líp. Trochu mi i břicho splasklo a nedělalo se mi tak zle. Takže to asi funguje. Teď ještě srovnat žaludek hltem piva a bude to dobrý.

Opět s trochou zimnice vybíhám do posledního klesání k Tazacorte (68km).
Ovšem na pěti kilometrech musím ještě naklesat skoro 1200 metrů. A bohužel vím jak vypadají ty serpentiny na oceánem.
Tohle bude ještě zajimavý.

Tady už mě rozpýlí snad jen Xavier Baumaxa

.

Naštěstí je za 2 kilometry v poli punková občerstvovačka místních sedláků a tak za hurónského potlesku naexuju třetinku piva, poděkuju za záchranu života a mastím dál. To se opakuje za další kilometr opět a já a můj žaludek děkujeme  - muchas muchas chracias!
Dostávám se na El Time, kde jsme zafandil ve čtvrtek na vertikálním kilometru a hrdinně se pouštím do serpentýn nad Tazacorte.
Je to jedno z nejfotogeničtějších míst na trase. Skoro kolmé útesy nad blankytně modrým oceánem, dole už řve hudba, lidi se baví a fandí, den jak víno.
Pouze mě je při pomyšlení na nekonečné serpentýny blbě. A kolem mě se ještě ženou závodníci na maratónské trati, kteří již v Tazocorte končí a tak jsou přitahováni k pláži jako můry na světlo. No a my pak musíme ještě dalších 6km a 400 výškových metrů dál.
Jdu blejt velebnosti.

Tazacorte 68km.
Poslední občerstvovačka před cílem. Přece jen jsem se sem dostal.
"ANIMO ANIMO", řvou děti i dospělí. Asi vypadám dost blbě, když tohle křičí (teprve později jsem se dozvěděl, že to neznamená "vypadá jako zvíře", ale "makej, makej").
Teď už "jen" 6km a je to.
6km!
6km!
6 pos*****ch km!!!
To už bude dobrý.

Hmmm, VELKEJ omyl.

Sedím v depu hned u kádí s vodou a polévám se pořád dál studenou vodou, abych se schladil na nějakou normální tělesnou teplotu. K tomu usrkávám Colu, ale musím se držet, abych ji zase nedal na ex. Jakou já mám na ni chuť!
Ale musím to sakra vydržet, ledviny a žaludek jsou už lepší, ale rozhodně to nemíním pokoušet. Mě už se nikam nechce. Tady je tak dobře.
Já už dál nemůžu, už mi to je prostě jedno! Ale uvědomuju si, že jestli tady budu sedět ještě chvíli, tak odevzdám číslo, skočím do oceánu a prdím na to. Tak se jako v tranzu zvedám a než si pořádně uvědomím co vlastně dělám, tak jsem už za depem a sunu se krok za krokem dopředu za mohutného povzbuzování diváků.
Na posledních 6km mám hodinu. Tak abych to mohl zvládnout pod třináct hodin.
To musím dát!


Fatamorgána ve vyschlém řečišti. Je to realita nebo se mi to zdá?

Na mostě smyčka dolů a už jsme v avizovaném vyschlém řečišti, kde pokračuje hra "pochod zombíků". Ještě že tam nejsem sám a rozhodně na tom nejsem nejhůř. Alespoň částečná mentální úleva, když vidím potácející se postavy, jak apaticky šlapou dál a toužebně vyhlížejí Llanos de Aridane, kde je cíl. Ten je ovšem ještě nějakých 400 výškových metrů výš, proto je jasné, že to nejhorší ještě přijde.

Po 2 kilometrech v suti a říčních kamenech nás trasa hází do serpentin směrem vzhůru a tak se drápů hlemýždím tempem po kočičích hlavách a tupě dřu jak Bulhar.
Vůbec to neutíká.
Je to nekonečné!!!
V hlavě mi pořád dokola hraje jedna z Kubových budhistických hypotéz, že tak jako VŠECHNO začalo, musí VŠECHNO jednou skončit. V tomhle případě o tom nejsem bohužel tak úplně přesvědčený.
Jediné pozitivní je to, že nemůžu zastavit. Jakmile totiž zpomalím, dostanu do celých nohou takové křeče, že si málem písknu do kalhot.
Je to brutální!
Uvědomuju si, že už jsem za hranou. Někde mezi vnímáním a apatickým bytím (zpětně si ale říkám, jestli když si člověk uvědomuje, že je za hranou, je opravdu za tou hranou. Toť otázka.)

Nakonec to ale nějak doklepeme do města a lidi nás hecují, že už je jenom závěrečná rovinka a je to. Mají pravdu.
Jen kdyby závěrečná rovinka neměla skoro 2 kilometry a je celá rovná.
A je celá vidět.
A je nekonečná!
Ale to, co předvádějí lidi na tomto úseku je óda na závod!
Davy lidí u kaváren, barů a obchodů fandí, jak kdybych šel na vítězství! Ta energie je úžasná a já se i v tom mém zuboženém stavu snažím s nimi plácnout, usmát se nebo jen gestem poděkovat jak jsou skvělí.
500 metrů do cíle je to naprostá fiesta a špalíry lidí nenechají snad nikoho jít a tlačí závodníky do cíle. Jako v tranzu beru z jednoho stolku nepozornému divákovi vychlazené pivo (tímto se moc omlouvám, snad mi promine) a za řevu diváků probíhám s pivkem cílovou branou v čase 12hod 48min.
Já to dokázal!!!


Na tohle finisherské tričko jsem patřičně hrdý!
POZÁVODNÍ

Ještě se stačím uklonit davu a jdu do kolen.
Lehám na zem.
Už je mi všechno jedno.
Teď už mě tu jen nechte ležet ať můžu zemřít.
Z fatálních myšlenek mě ale pohotově rozhýbají křeče, které tentokrát projíždějí celým tělem a tak tam sebou škubu jak nějakej paraplegik. Chci se uvolnit, ale nejde to. Když si protáhnu jednu část těla, další jde do křeče. Na tvrďáka tam sebou tam házím jak ryba na suchu, ale diváci na to mají asi jiný názor a volají doktora. Ten přijíždí spolu s dalšími čtyřmi pomocníky s lehátkem jak na Arsenalu a jako ze mě naloží a odvezou.
V rauši jim to tvdošíjně odmítám, nějak se seberu a za potlesku davů odcházím středem jak hrdina Quasimodo do zázemí.
Tam toužebně spadnu do studeného bazénku a úlevou skoro usnu. Jsou tu už kluci, takže si gratulujeme, smějeme se a oči nám září jako prckům na pískovišti. Pár psychadelických fotek jak se tam tak válím, ale to mě už křeče vyhánějí ven a já si jdu vysedět frontu na masáž. Snad mi tam trochu pomůžou.
Na masáž jsem se ovšem nedostal.
Odchytil si mě totiž člen Červeného kříže a zeptal se mě jemně, jestli s ním nechci jít do jejich zdravotnického stanu, že tam je hodný pan doktor a dá mi lízátko. Rád jsem mu to odkýval a zároveň pohotově poblinkal květiny na záhoně.
Diváci to ode mě asi tak trochu čekali a tak jen s porozumněním pokývali hlavami.

Ve stanu na lůžku mě hned napojili na kapačku a jelikož jsem si pořád hrál na paraplegika, přehodili přes mě několik dek a odběhli se starat o další mrtvoly ve stanu. Po hodině na hadičkách jsem se ale rozhodl, že už to jako stačilo a že bych šel konečně za partou na to pivko. Po pár krocích jsem ovšem zopakoval křečovou lambádu, tak mě nacpali zpátky do postele a dostal jsem druhou tekutou dávku.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, trocha Aquariusu, péřovka (díky za radu JB) a fešná sukně z termofolie a mohl jsem vyrazit směle do ulic. Parta si už užívala plnými doušky párty, pivíčka a místních dobrot a tak jsem se lehce přidal k všeobecnému veselí.
Takže konec dobrý, všechno dobré.


Tady už bylo dobře…
Možná by mohl mít někdo po přečtení tohohle reportu mylnou představu, že se mi to nějak nelíbilo. Tak to opravdu nebylo.
Beru celý závod NAPROSTO pozitivně!
Jasně, dostal jsem "nakopáno" jako ještě asi nikdy, za tu dobu, co ultra dělám, ale zkušenost to byla skvělá.
Jasně, měl jsem papírově na čas někde o dvě hodiny lepší než nakonec byl. Ale v tom stavu bylo vítězství jen závod dokončit. Taky jsem ale teda ještě nikdy na závodě neviděl tak "zmlácené" závodníky, kteří už nebojují o umístění, ale čistě sami se sebou. Ani na stovkách, ba ani na stomílovce. Poučil jsem se, že i "krátká" destinace na 73km může být vražedná a je třeba RESPECT THE DISTANCE! Ale kolik já toho zažil, kolik já se toho naučil, jak moc jsem se zase poznal.
A věřím, že jsem se posunul dál i jako člověk.

A za to patří La Palmě dík. Takže adios a muchas gracias La Isla bonita!!!


ČEŠI DOTOHO!!!
DOVĚTEK:
Jelikož byl tohle můj první pořádný "ultratrip" (promiň Magredi) za hranice všedních dní a bylo to skvělé, tak si myslím, že se zaslouží napsat alespoň pár highlightů o tom, co jsme zažili i mimo závod:
- česká ultra „La Familia“ se utvořila po příjezdu velmi rychle a role byly rozdány následovně:
  Já - máma co vaří a drží Rodinu pohromadě
   Kuba - táta co leží u bazénu, popíjí pivo a večer hned usne
   Zdenda - nezbedný synek co mu kouká lumpárna z očí
   Kristýnka - dcerka  co je tichá, ale břehy mele
   Zavoralovi - příjemní sousedi od vedle
   Bartasovi - kamarádi Zdendy z jednoho oddílu

- krásná ostrovní rána - plavání za východu slunce, jóga, lehká meditace, procházka po pobřeží, snídaně na verandě, sluníčko, oceán. Na to se dá celkem zvyknout.

- o naší duchovní potravu se staral Kuba a jeho filosofické disputace. Kupříkladu zda je či není ležení u bazénu stejně náročné jako měsíční pobyt v čínském budhistickem klášteře, jak dosáhnout nesmrtelnosti za pomoci houbiček či jestli lze proběhnout dřevěnou stěnou, pokud věříte že dokážete prostoupit hmotou. Děkujeme za rozšíření obzorů Kubo!

- to co se jeví jako sůl, nemusí být ve Španělsku sůl. Taková kyselina citronová sice v hrnci krásně zasyčí, ale moc neosolí.

- místo toho, aby mi paní z pokladny marketu vyhubovala, ze jsem před obchodem hodil mrchu na schodech a rozbil ji tam láhev červeného vína, s úsměvem mi pomáhá uklidit a dává zdarma stejnou značku. Muchas gracias senorita!

- pozávodní grilování na El Pilar jsme vypilovali do takových rozměrů, ze by nám mohl závidět nejeden profesionální catering

Tak třeba zase za rok na startu u majáku, co?


Stojí to za to. Vážně. Říká to i Luis Alberto.

novinky 1. 9.2016

Jaký byl JĚŠTĚD SkyRace® 2017 očima ředitele?

Race Director - Honza Dušánek

Zase krásný!!!

Ale uznávám, že by to chtělo trochu rozvést.:)
Měli jsme tu čest pořádat letos MČR ve SkyRace®, takže se sešla skoro kompletní česká špička, zvláště v mužské kategorii. Trochu škoda, že v ženách neodstartovali i některé TOP ženy jako Anka Straková (krátce po porodu), Zuzka Kocumová (kolize z nadcházejícím etapákem v Číně), Zuzka Urbancová (soustředění) a další.
I přesto jsme viděli úžasné výkony a časy, kde především celkový vítěz Ondra Fejfar jako jediný prolomil čas pod 2 hodiny a zafinišoval v čase 1:59:38. Což je úžasný čas, ještě když přičteme větší obtížnost trati oproti 2016!

Napravuji lehkou kritiku na nektuální výsledky ihned po závodě a zde jsou vítězové JEŠTĚD Skyrace® 2017 - MČR ve Skyrace®

Ženy:
1. Pavla Schorná (Mizuno Team/Maratonstav Úpice) 2:23:07
2. Kateřina Matrasová (Salming running) 2:28:26...
3. Zuzana Krchová (Czech Skyrunning Team) 2:39:03

Muži:
1. Ondřej Fejfar(Inov-8) 1:59:38
2. Jan Zemaník(Salomon/Podlysaci.cz) 2:04:04
3. Tomáš Lichý (Salomon/SvetBehu.cz) 2:05:57
Fotky, reporty, videa a postřehy z celého závodu najdete na našem webu v sekci MÉDIA.
Budeme ji stále doplňovat, takže checkujte.
No a samozřejmě naši FB page, kde se to bude aktualitami jenom hemžit.

Jinak se celá akce myslím velmi povedla. Vylepšili jsme zase pár věcí které nás trápily ve 2016, počasí nám přálo (na ještědské poměry nadstandartně:), nikdo se tentokrát neztratil (nebo o něm alespoň nevíme:), ale hlavně - pod Ještěd opět připlula od závodníků a diváků ohromná porce pozitivní energie, která by se snad dala pytlovat a prodávat do depresivních domácností.:) Zase byly k vidění velké emoce. Od euforie, nadšení, až po křeče z vyčerpání. Smích, řev, nadšení, radost z pohybu, života, z hor, z krásného dne, ze společnosti fandící rodiny, kamarádů a stejně "pošahaných" lidí všude kolem.
Takže moc děkuji kamarádi závodníci, že jste přijeli a užili si závod a celý den u nás pod kopcem!
Samozřejmě musím poděkovat našim partnerům, kteří závod finančně nebo materiálně podporují. Bez vás by to nešlo!
A už VŮBEC by to nešlo dělat bez mého týmu dobrovolníků, kamarádů, rodiny a všech, kdo mi s celou akcí pomáhají. Díky díky díky bando moje nejmilejší!

No a co se teda letos povedlo?
Značení tratě
Myslím, že jsme udělaly zase další kroky, aby nikdo z vás nezabloudil a snad se to taky povedlo. Jasně, že byly opět některá místa, která by chtěla o dobrovilníka nebo šipku navíc, vím o nich. Polepšíme to.

Zázemí
Opět jsme ho trochu zkrášlili a snad bylo i útulné. Přidali jsem umývárky, šatny pro dámy i pány, atrakce pro děti, časomíru se super aplikačkou, lepší "look" startovní a cílové rovinky. Snad se líbilo.

Počasí na závodě
Dokázal jsem pro vás letos zajistit myslím ideál počasí na celou dobu závodu. Nestálo to málo, ale stálo to za to!:)

No a co se teda nepovedlo?
Drobné nedostatky na trati a v areálu To, že jsme mohli na některých místech postavit směrovčíka už jsem psal. Že nám kousek trati někdo strhal musíme taky nějak ohlídat a doznačit (btw. pokud uvidíte někde někoho, jak přeznačuje trať závodu, tak mu dejte dělo i za mě!).

Počasí na vyhlášení výsledků
OK přiznávám. Peníze na zajištění celodenního sluníčka jsem nesehnal, tak to prostě před 17hod pustili a trochu nám zapršelo. Škoda no. Ještě hodinku vydržet a bylo by to ideální! Zkusím poladit na 2018! Ale zase na druhou stranu, nebuďme nenažraní že. V neděli ráno při balení areálu pod Ještědem sněžilo a odpoledne bylo nahoře bílo! Slušnej apríl.:)

Drobnosti
Možná mohla být někde u Šámalů ještě jedna drobná občerstvovačka. Zapřemýšlíme. Utvořila se nám docela fronta u registrací při hlavním návalu. Posílíme. A takový docela příjemný problém - došel nám merchandize. Nečekali jsme to a moc mile jste nás potěšili, jaký byl o JĚŠTĚD SkyRace® hadříky zájem. Objednáme, nakoupíme. Na koho se nedostalo, tak se podívejte na náš web do sekce MERCHANDIZE, kde je možné vše objednat. A pro OBROVSKÝ zájem o naše nové červené pletené čepice a čelenky je snad budeme muset udělat i pro vás nebo co:) Původně dělané pouze pro organizační tým. OK půjdeme i public:)

A pokud se vám líbí co a jak dělám, tak se třeba uvidíme už 16. května na našem první zahraničním kempu v Rakousku pod taktovkou TRAILCAMPS ( www.trailcamp) No a nebo 2.12. na WinterSkyrace®2017!

Takže ještě jednou VELKÉ DÍKY kamarádi! A brzy naviděnou!

P.S. Pokud budete mít jakýkoliv nápad, postřeh, podnět, ale třeba i kritiku nebo věc co vám na závodě chyběla, napište mi prosím na honza@jestedskyrace.cz. Vážně bych si to přál. Jen tak, že se to dozvím přímo od vás, závodníků, se můžeme posunout dál a udělat závod ještě lepší!


novinky 1. 9.2016

UTMB 2016

Race Director / Honza Dušánek

Když jsem před pár lety začal psát svůj blog, tak už tehdy jsem měl jasno v tom, že budu psát jenom tehdy, když mě to bude bavit a bude proudit energie. Ne jen proto, abych si něco odškrtnul a napsal "povinný" report ze závodu.
No a teď skoro 18 měsíců ta energie prostě nebyla.

Poslední zápisek jsem tedy vytvořil po, pro mě zlomové, Transvulcanii 2015 a pak se udála spousta věcí.

Kdo ví, ví.
Prošel jsem si zvláštními euforiemi, ale především udolími stínů a chladu. Víc k tomu netřeba říkat.
Prostě to tak asi mělo být. Jo mělo. Jinak by se neudály ty krásný věci, které se udály…

novinky

Cesta za UTMB začala vlastně úplně nevědomky už v roce 2012.
Tenkrát jsem vyrazil sám s CK Alpina na první dovolenou do vysokých hor. A náhoda tomu chtěla, že jsem sáhnul po Tour du Mont Blanc. No a celý výlet na 10 dní se prostě dokonale povedl. Destinace, parta, počasí, průvodci, panoramata.
Takže jsme si dali etapově nalehko TMB a kochali se úžasným trailem, který vede skrz 3 země a opisuje kolo okolo Mt.Blanc. Jeden z nejhezčích treků světa.

+

nevinný profil UTMB

Dovolenka šla jako po másle a když si tak jeden den zaslouženě vychutnávám pivíčko a paštiku v sedle na Grand col Ferret a plácám se po zádech, jak jsem ten brutální výstup dal, najednou se před námi zjevily dvě postavy. V běžeckém oblečení a očividně dost nalehko. Jen na nás mrkly, ocenily volbu naší svačiny, za běhu přes sebe přetáhly větrovky a pustily se seběhem dolů, směr na La Fouly. Hele viděli jste to všichni? Cože?! Co to jako sakra mělo být?!

Naštěstí nám za chvíli Tonda Hrabica, náš báječný průvodce, osvětlil, že to budou nejspíš ultra běžci, kteří trénují na UTMB. Běžecká závod, který kopíruje naši trasu a obíhá také Mt.Blanc. Jasně Jardo, to ti tak sežeru. Takže ty mi jako říkáš, že my to jdem 10 dní a oni to sfouknou najednou jo? A ještě to běží, ne? Bulíky si věš na nos někomu jinému jo, to prostě není možné!

Tímto se Jardovi dodatečně omlouvám. Je to možné. A já to dal.

A pak se událo strašně moc věcí. Ale všechno tak nějak vedlo přirozeně k UTMB. Nějak samovolně a instinktivně mě to táhlo zpátky a já věděl, že se kruh uzavírá a já se sem vrátím.

Čekali jsme s Michalem dva roky, než nasbíráme dostatečný počet bodů pro kvalifikaci a pak nás vylosují. No a pak bylo v lednu ohlášeno, že koncem srpna jedeme na Blaník! Hurááá!
A přípravy a trénink můžou začít!

novinky

Moji přípravu vám popíšu zkráceně. Ono to totiž nebylo moc složité:
leden/březen - času dost.
duben/květen - běhá to dobře, Jesenická 100, mám chuť
červen/červenec - bolí mě koleno, bolí mě záda, bolí mě hlava. Diagnostika – komplet přetížený organismus. Zvolnit, odpočívat, neběhat. Ruším Lavaredo, ruším GGUT, bojím se UTMB.
Srpen – objevuju, že existuje kolo. A že je jak horské, tak silniční. Baví mě to! Alespoň tedy denně šlapu a plavu. A bojím se UTMB.

+

Klasické nářadi pro běžce

novinky

Závěr?
Natrénoval jsem poctivě 14 dní na kole a v přehradě, 2x běh po Ještědu. No hele, já myslím ze na 170km jsem připravený tak akorát. A jak briskně poznamenal létající zubař Lukáš Hůlka: “Kámo, natrénovat na stomílovku umí každej. Ale netrénovat a pak ji sfouknout, to umí jedině mazák!” :)

Takže taktika byla jasná. Jet si to užít a podívat se, kam až jsem schopnej se dostat.

Zapomněl jsem ale říct, že přeci jedno, zato velké eso, jsem v rukávu měl.
Poznal jsem Adélku.
A tak místo toho abych se užíral, jak jako nemůžu běhat a byl kyselej starej dědek, tak jsme si dávali vínko, smích a pohodu.
Takže hlava vyladěná jako snad ještě nikdy. No stress.
No a nakrásně, když to zdravotně nepůjde, tak se to taky nezblázní. Rozhodně už nebudu opakovat Transvulcanii, kde jsem šel zbytečně za hranu a pak jsem se z toho půl roku vzpamatovával. A taky ležet v nemocnici s kapačkou jaksi není na seznamu mých plánovaných aktivit.
Ale naštěstí nám hlásí krásné letní počasí, horko okolo 35st ve stínu. Tak to jsem klidnej. Já přece v teple umím. To mi sedí. Jasně. Je mi blbě už teď.

Ve středu tedy naložíme libereckej párty bus a hrrr na Šamonice. Cesta eazy, kemp pohoda, Blaník za stanem, sluníčko, česká parta, eazy living.
Ve čtvrtek poladíme registraci, projdeme si skvělé expo a asi milion stánků s trail výbavou, partnerskými závody, oblečením, zábavou atd. a mažeme na lanovku a hurá nahoru na Augille du Midi.
Holky překonávají asi 10 zkoušek z výškových závratí, fotíme, kocháme se a dokonce vlezeme i do prosklené kostky ve skoro 3900m. A jasně, že se u toho chichtáme a fotíme jako Japonci.
Je prostě krásně. I když nás slunko rozhodně nešetší. Zítra to bude šou.

+

Augille du Midi - takovej vyšší Ještěd

novinky

A bylo zítra.
Přes den se už jenom poflakujeme, cpeme se a ladíme support car. Jelikož každá elita i jelita musí mít svůj doprovodný vůz s týmem suporťáků, tak i my stavíme holčicí zásahovku, která nás bude čekat na různých pointech na trati a oblaží nás svými úsměvy, laskavým slovem, pivkem a čistými ponožkami.
Holky jsou z toho sice nervóznější než my ze závodu, ale to dopadne, věříme si.

Pátek odpoledne se šineme do Chamonix. Nejsem ani nervózní. Jen se strašně těším!
Městečko praská ve švech a pozitivní energie tu lítá jak v CERNU. Dostáváme od holek poslední pusy a ujištění, že už teď jsme vítězové a jdeme se s Michalem mačkat do davu před startovní bránu.

+

fešáci na startu

Kdo nikdy nezažil atmosféru velkého závodu, tak nepochopí. Já jsem si odbyl velkou opremiéru na Transvulcanii a myslel jsem si, že to už nic nemůže trumfnout.
No asi se to povedlo.

Je nás tu nasáčkovaných 2300 jdoucích na smrt. Výraz v očích závodníků bych přirovnal na něco mezi drogovým raušem, pohledem zvířete a Bilbo Bagginse, který se rozhodl vyrazit do země neznámé.

A když začal dvě minuty před startem hrát pan Vangelis svůj hit o dobytí ráje, normálně brečím. Mám po celém těle mravence, jsem mimo a vzlykám jak stará bába. Samozřejmě to rychle maskuju macho gestama a chlapskýma skřekama, ale jsem děsně naměko. Tohle už jsem pěkně dlouho necítil a myslel jsem si, že to už v sobě nemám. Mám.

V 18:00 to odstřelili a celé městečko vybuchlo v extázi. Elita pádí jak na desíce v Praze, my hobíci ale nespěcháme a jdeme snad 15 minut davem. Smějeme se, zdravíme kolem stojící lidi, máváme a nasáváme naprosto úžasnou energii světa.

novinky

FRANCOUZKÉ BUBLÁNÍ
Ale pak se i my rozeběhneme a pomalým tempem vyklusáváme po rovince směrem na Les Houches. Běžíme pomalu. Vážně pomalu. Ale mě to vyhovuje.
Tentokrát mě ani nedráždí, že nás soustavně někdo předbíhá a tlačí se před nás dopředu. “Já si vás pacholkové počkám na 140km, počkejte”, mumlám si pod vousy.
A taky testuju nohu, jestli se mnou bude mluvit. Zdá se, že by to zas tak marný být nemuselo. Zase je super, že se nemusím bát, že bych dostatečně nezahřál svaly, protože i přes pozdní odpoledne je pořád vedro k zalknutí a já se potím jak čuník na jatkách.

Klábosíme s Michalem, užíváme krajinu a zdravíme se s neskutečným počtem diváků a fanoušků. Prostě výklus par excellence.
Pořád ale za Michalem tak nějak divně povlávám, nejsem schopný se dostat do pohody a do nějaké většího tempa než je 8km/hod. Taky žaludek mi říká, že by si jako něco dal, ale když mu tam něco pošlu, tak že jako co blbnu a ať si to nechám.

Měním taktiku udržet se Michala a jsem rozhodnutý ho v St.Gervais na 20km nechat jít a pokračovat svým tempem. Za tři hodinky tedy doklusneme do St.Gervais a dostáváme od holek první pusu a první polévku. Takové chvilky prostě bodnou.

Nechávám plánovaně Michala jít, protože už roztočil svoje turbo a já nejsem schopnej ho uviset. Co ale visí jsem já. A to na hůlkách.
V menším stoupáku na Les Contamines jsem jak zmoklý prádlo a vážně uvažuju co dál. Jsem slabej jak moucha a žaludek se mi ozývá čím dál častěji. Do toho se pořád přehřívám a i když už je skoro půlnoc, je mi teplo jak v sauně. Ještě, že na mě na občerstvovačce čeká Adélka s věcma na převléknutí a pivkem. To me snad spraví.

Přibíhám do depa na 30km v Les Contamines a nikde ji nevidím. Sakra!
No nic, neremcej a něco se sebou udělěj, jinak končíš. Musím na sebe tvrdě.
Opodál se jeden závodník vyjadřoval, co si tak jako myslí o tomto počasí, a zvracel. Jelikož jsem s ním souhlasil, tak sem si taky lehce ublinknul. Myslel jsem si, že u toho vypadám docela elegantně, ale když se mě několik lidí zeptalo, jestli jsem OK, tak jsem lehce přehodnotil svůj look a šel se schovat do davu.
Rozkaz zněl jasně - trocha koly, suché pečivo, sednout, ochladit.

Naštěstí si mě Adélka nakonec našla a už se o mě stará. Měním triko, sundávám kompresky, ve kterých mi bylo strašně teplo a dávám vychlazené nealko pivko. Chvíli popovídáme a to mě vytáhne z letargie. Taky cítím, že se ochlazuje. No konečně!

Vyjdu z občerstvovačky jako vyměnněný a pálim to do prvního pořádného kopce na Croix du Bonhomme. Je nádherná jasná noc. Jen hvězdy, hory a já. Nadechuju z plných plic studený vzduch a cítím jak ožívám. Zatímco Japonci a jiná teplominá cháska se halí do bund a rukavic, já si libuju v tričku. Nabírám tempo a od této chvíle vlastně jen předbíhám.

Jediné co mi kazí trochu náladu je fakt, že je stále ještě dost lidí pokupě a tak se tvoří vláčky. Hlavně v kopcích.
On takový vláček je super věc, člověk do něj nastoupí a nechá se táhnout a nemusí se ani koukat kam šlape a kudy se jde. Problém je ovšem v tom, když místo rychlíku nastupujete stále do stejné zadýchané lokálky sovětské výroby, která se sice pohybuje, ale tempo je to tak pro důchodce.
Zbývají tedy pouze dvě věci, které se s tím dají dělat. Buď budete akceptovat pomalé tempo skupinky a za chvíli usnete nudou, nebo se bude předbíhat. Ale to zas znamená zrychlovat a zpomalovat furt dokola a to zase stojí moc sil. Jelikož jsem ale chytil druhý dech, tak jsem pro tentokrát zvolil variantu B. Alepoň jsem se nenudil žejo.

V sedle na Croix du Bonhomme a taky poprvé nad 2500 metry jsem si jen odpípnul a jal se to pustit v seběhu dolů na Les Chapieux. Kvalitní vertikální kiláček dolů, to je hned stehnům líp. Ale vzduch je jak břitva, dýchý se krásně a člověk se ani tak moc nepotí. Dole nabrat vodu, čaj, bábovku a hrrr na Col de la Seigne!

novinky

ITALSKÉ INFERNO
Nahoru to jde zase dobře, závodníci se už docela roztrhali, tak si jdu to svoje. Rammsteini řvou Reise Reise a já navlékám jednoho zakuklence za druhým. Vy byste na Ještědu asi splakali nad vejdělkem klucí zmrzlí. Ale ok, uznávám, ochladilo se. Tak jsem si vzal alespoň náveky na ruce.

+

ranní krása

Na Col de la Seigne dostávám na talíři svítání jako ze žurnálu. Dole inverze, nahoře sluníčko. Kochačky jak prase a vodník kebule vaří v údolí mlhu. Jasně že se zastavuju a dělám pár snímků. U toho ukápne i ta slza štestí. Jojo, tohle jsou ty okamžiky pro které stojí za to žít!

Teď rychlej drop pár set výškových metrů do sedýlka a zase nahoru na Col des Pyramides. Zase přes 2500 metrů a zase se mi dýchá skvěle. Že by se mi ten trénink s PowerBreathem opravdu vyplatil? Buď to nebo jsem tak strašně dobrej od přírody. No, víme jak, žejo.

Následuje lahůdkový seběh 600 výškových metrů až na Lac Combal - moje zamilované místo z TMB 2012. Zde se slévají do sebe dvě řeky – jedna špinavá od jílu a jedna ledovcově čistá. A pod tím jezero jako ze žurnálu. No kýče, hnus fijalovej. A když nejvyšší pán ještě přidá ranní mlhový opar, je těžké zůstat chladný k takové přírodní kráse.

+

Lac Combal v ranní mlze

Ráno už je ale pěkná zima takže nasazuji i čelenku. Klušu si podél břeky a je mi tak nějak dobře. Na to, že mám za sebou 70km se cítím fajně a stále předbíhám teď už časté chodce.
Ještě jeden brdek nahoru a pak už jen libovej seběh 1200 výškových metrů do Courmayeru. Tam už na mě čeká Adélka s mým drop bagem, pusou a pivkem. Vážně se teším.

Jediné co mi trochu kazí náladu jsou ty prudké prašné serpentýny, které nemají konce. Prostě pohled na údolí kdesi hluboko pod námi, kde se, jak tuším, nachází Courmayer mi moc nechutná. A vůbec se nepřibližuje! A stehna křičí jak divoký psi. A začíná pražit slunko. A mě je vedro. A bude hůř. A bylo!

V Courmayeru to žije, lidi fandí, je to prostě další mekka outdooru. Adélka se o mě vzorně stará, pořádně mě namaže opalovákem padesátkou, přezuje do čerstvých bot a nasadí tropiko čepku ala Pampalini. Ještě vdechnu pivko a mažu ven. To horko nebude tak děsné, uklidňuju se. Oooo jak naivní mladík jsem byl.

Taktiku jsem měl na tropický den jasnou. Vlézt do každé říčky či kaluže a neustále se ochlazovat, abych nedopadl jako na Transvulcanii, kde jsem měl hlavu jak pátrací balón a byl oteklý jak meloun. Prostě obětovat běh na úkor přežití. Nějak tuším, že tady se bude pro většinu závodníků lámat chleba mezi DNF a finisherem.

A abychom moc nevychladli, tak nás organizátor poslal hezky 800 výškových metrů přímo nahoru na Refugge Bertone. Na pěti kilometrech.
Začíná být pekelné vedro a já se táhnu do kopce jak smrad. Sedám si, často odpočívám a apaticky sleduju jak mě předcházejí čilejší závodníci. Rád bych byl naštvaný, ale je mi to jedno.
Těch 5km jsem nakonec šel jsem hodinu padesát. Vážně úžasný tempo.
Na občerstvovačkách samozřejme taloši pivko nemají, tak vytahuju Eura a vypláznu bůra na místní chatě za malé pivko. V mém stavu bych dal i dvacet.
Sednu do stínu vedle hubeného Australáka a trumfujeme se, kdo je na tom hůř. Pivko zasyčí a já musím dál, jinak bych tu snad zůstal sedět. Ještě štestí, ze na Refugge Bertone je to jen 8km a traverz po rovině. Jasně, po rovině. Asi si ji každý představuje pojem traverz trochu jinak.

+

traverz jak z katalogu

Úsek to je krásný, což o to, výhledy jsou skvostné, o tom žádná. Ale je to pořád nahoru dolu a já se spíš než o běh starám o to, kde teče jakýkoliv potok, abych do něj mohl skočit a ochladit se. Naštěstí je jich tu celkem dost, takže co 15 minut jsem jak vodník a spokojenej. Bohužel stačí pět minut běhu a jsem zase jako vyschlý na troud.
Když pak potkáme docela slušný horský potok, tak neodolám a lehám si tam celý. Že to nebyl špatný nápad dokazují i další závodníci, kteří mě kopírují a tak si tam tak lebedíme jak hroši na Serengeti. “Now, we are back in the race!” prohodí lakonicky jeden Chorvat. A má pravdu. Tělo se krásně schladilo a já zase nabírám na tempu.

+

když víš, co je třeba udělat

97km a seběh do Arnouvaz. Jsem rozhodnutý si tu trochu odpočinout, protože nás pak čeká stoupání na Grand col Ferret, před kterým mě kamarádi dost varovali.
Dávám kolu, polévku, kousek sýra a toiku. A tam jsem málem umřel. Takové to domácí kakání v rozpálené kadibudce je jen pro opravdové fajnšmekry a milovníky saunování. Ale když musíš, tak musíš.

Ale zmátořím se a jdu bojovat s kopcem. Takřka od občersvovačky se kopec zvedá na vertikální kilometr a slunce peče jak na Sahaře. Tady se láme chleba. Je 14 hodin, je tak 36 stupňů ve stínu a my se plazíme nekonečným kopcem pořád vzhůru. Slušnej zomie pochod smrti. Každej jen kouká apaticky před sebe a krok sun krok, vstříct peklu.

+

jak si kdo ustele, tak si lehne

Lidé polehávají po zemi, žaludky a hlavy vypovídají poslušnost. Ale zaplaťpánbů za tyhle trosky, člověka vždy potěší,když je na tom někdo hůř než vy.
Ale jak praví budhisti a Kuba Řídel, tak jako vše jednou začalo, musí vše jednou i skončit. Grand col Ferret je dobyt! Je dobyt! To se prostě neochodí.

novinky

ŠVÝCARSKÁ HORSKÁ DRÁHA
V sedle jsme znovu přes 2500m a čeká nás teď cca 20km seběh až na bod o výšce 850 metrů. Jo přesně tohle si na stým kilometru přeješ. Stehna mě pálí a mě se chce zvracet.

Běžíme přes La Fouly až do Champex Lac, kde na mě zase čeká Adélka s báglem a já se na ni těším jak malej kluk.
Ale Švýcarsko je krásné, o tom žádná. Vesničky jako z katalogu, fandící domorodci, děti nabízející male občerstvení. Prostě idilka.
Teda byla by to idilka, kdyby nezačalo hřmít a nezačaly po obloze lítat blesky. A začalo se stmívat. A druhá noc na krku. A nekonečné stoupání lesem. Ještě k tomu po povrchu, který nemůžu popsat jinak než jemný prášek v areálu cementárny Klatovy.
Těsně než jsme se dobelhali na občerstvovačku v Champex Lac, tak začalo dost vydatně pršet, takže se poprvé sáhlo do povinné výbavy a na scénu šla nepromokavá bunda. Ale Norové říkali, že to bude jen chvilková přeháňka. Blbí Norové!

Dostávám od Adélky opět bezchybný support a zjišťuju, že Kuba asi dál nejde, protože leží s úpalem. To je škoda, protože to měl rozběhnuté moc dobře.
Koukám do mapky a teď nás čekají tři poslední kopce s prostými, ale dost vražednými parametry – 1000m up / 1000m down. To bude fakt zábava po 120 kilometrech. Ještě že lije jako z konve, to jistě pomůže.

Debilní kopec, debilní bláto, debilní kakmeny, debilní déšt, debilní mlha a spánková krize epických rozměrů. Kdo to ještě nepoznal, tak tenhle kopec mi vůbec nesedl.
Visím na hůlkách a apaticky šlapu ve vláčku podobných zombíků. Číňan, rumun, Peruánec, dva Frantíci a já. Zombie United Colour of Benetton.
Jediné na co myslím je, že nesmím zastavit, protože bych usnul vestoje a ztratil svoji skupinku. Nějak je uvidím a nahoře se na protest proti profilu trasy lehce poblinkám.
Ale šlapu dál, tak alespoň male pozitivuj. Ale abych zas nebyl tak moc pozitivní, tak na občerstvovačce kousnu do čoklády a ulomím si kus zubu. Když se to sere, tak se to sere!

Seběh do Trientu 1000 výškových metrů je taková zábava, asi jako Babovřesky 3. Bohužel je i tak stejně dlouhý. 10 km ze Champex Lac do Trientu mi trvalo 4 hodiny. Což je na k pláči. A navíc se mě krize ne a ne pustit a já jsem prošitej jak deka Larisa a vážně zvažuju, že se na to dole vyprdnu a ukončím tuhle anabázi.

Adélka už na mě poznala, že je zle a tak nic neříká a navrhuje, že bych si měl jít na chvíli lehnout. Bez protestování souhlasím. Milí zdravotníci mě ukládají na matraci a slíbí, že mě za 30 minut vzbudí.
Snažím se spat, ale hlava mi jede jak na Matějské a vůbec se mi nedaří zamhouřit oka. Když už jsem, myslím, asi 5 minut spal, budí mě neopatrná zdravotnice tím, že mi šlápne na chodidlo plnou vahou. Bohužel právě na téhle noze mám pár adeptů na černý nehet a tak zařvu nadávám jak dlaždič. Naštestí česky. Ale naštestí to není slovanka, tak se neurazila, jen tak zamumla to svoje ” Entschuldigung” a věnovala se dalším pacientům, kterých tady není zrovna málo. Vstávám, co mi zbývá. Oblékám se s velkou nechutí znovu do běžeckého, zalepím puchýře a vydávám se do noci, bojovat o čest, naději a spásu.

novinky

VIVA LA FRANCE
Ale ta půlhodinka na matraci bodla, super! Najednou cítím, že to dám! Předposlední kopec na Catogne už zase jdu v solidním tempu a v porovnání s ostatníma závodníkama jsem teď jak Killian a předbíhám jednoho za druhým. 1000 výškových metrů tentokrát spolknu za necelou hodinku a za svítání se už spouštím do Vallorcine, kde na mě čeká občerstvení a pak poslední kopec trati!!!

+

druhé ráno.romantika jaxviň

Teď ještě nepromarnit tuhle ranní euforii! Dole popadnu jen čaj a kousek snídaně a rychle pryč.
Teď už si to vyloženě užívám. Je nádherné ráno a vylézající sluníčko mě vítá svými paprsky v novém dni. Výstup na Tete aux Vent zvládnu v obstojném tempu a za chvíli jsem nahoře. Zavzpomínám, jak jsme tento hřeben v roce 2012 procházeli a dokonce smočili svá těla v Lac Blanc, nádherném horském plese ve výšce 2300 metrů nad mořem.Dneska ale koupačka nebude. Cíl je už blízko a nejsme na Podolí!

+

znáte lepší místo na stanování?

Traverz na La Flagere je za odměnu. Další úžasná cast trasy, kde se člověk jen nerad soustředí na sledování kamenů pod nohama, protože krása hor je opravdu dechberoucí.
Píšu Adélce, že za hodinku bych tak mohl být v Chamonix a snažím se nezakecávat s fanouškama, kterých opět přibívá. Seběh pálím přímou čarou dolů a stehna řvou jak krávy. Teď už mi to je ale jedno, jen ať si řvou, nebudu to tady šolichat, když je cíl dak blízko žejo.
To už počet turistů houstne, snad už i slyším speakera v Chamonix, jak vítá další a další běžce v cíli a já se těším jak malej kluk!

Průběh Chamonix je kapitolka sama o sobě. Nacpané kavárny a restaurace, klidi všude kolem a s takovou až dětskou radostí mísící se s velkým respektem vítají každého závodníka, jak kdyby běžel o bednu. Je to čirá euforie a já se koupu v endorfinech. Plácám si s každým na koho narazím, směju se na celé kolo a užívám poslední stovky metrů jsem v běžeckém nebi. Adélka na mě čeká u sochy Jacquese Balmata, prvního dobyvatele Mt.Blancu a následně pak spolu ruku v ruce dobíháme cílovou rovinkou poslední metry tohohle 170 kilometrů dlouhého výletu.
Moc si z toho z cílové rovinky nepamatuju, jsem prostě mimo. Slzí mi oči, objímáme se a já řvu, že jsem to dokázal!

Takže nakonec protínám cílovou pásku traťi s parametry 170km a 10600 nastoupaných metrů v čase 40 hodin a 40 minut.
Ale jsou to jen čísla. Ta pro mě nejsou podstatná. Podstatný je ta cesta, ten pocit, ta láska kterou si nesete v srdci.

Pak už nastupuje doběhová klasika. Gratulace, úsměvy, slabost, fotky, finisherská vesta, fotky, pivko, úleva, smích, únava, jídlo, hudba, ženy, zpěv. Koupu se v endorfinech a je mi tak dobře aaaach.

+

hrdý finisher

Posedíme s partou ještě nějakou chvíli v protoru cíle a nasáváme atmosféru dne. Ale pak se i my vydáváme do kempu, abychom ze sebe troche udělali lidi. V kempu takřka současně upadáme všichni čtyři do komatu a vychutnáváme zasloužený spánek po dvou dnech plných zážitků.

Kolem sedmé večer se dáme jakž takž do kupy a vydáváme se zpátky do Chamonix na závěrečnou party. Tady už uvolněně dáváme zasloužené šampíčko, výborné finisherské jídlo a smějeme se v českém kruhu a chrlíme na sebe history z trati. Kapela hraje blues, vínko teče proudem a kdybych mohl a uměl tancovat, tak bych snad i tančil. Takhle dělám alespoň složité pohyby rukama a paroduju pohyby, které si pamatuju z mých mladých disko let.
Je nám opravdu krásně, ale oči se nám klíží, tak to kolem jedenácté rozpouštíme a jdeme chrupat.
No a ráno už jen sbalit saky paky a pak už OREVUAR CHAMONIX!
Děkujeme, bylo to krásné! A nebyli jsme tu naposledy, to vím jistě!

+

fešák francouzský

v novinky

CO ŘÍCI ZÁVĚREM?
O UTMB jsem dosl slyšel. Dost dobrého, ale i něco špatného. Tak jsem si rád jsem si udělal o celé akci vlastní obrázek.
UTMB je mašina na emoce. V tom nejlepším slova smyslu. Jak napsal The Chosen One: “Už dávno není nejdelší, nikdy nebyla nejtěžší a určitě se nejedná o vzor komorního závodu. Ale UTMB je jen jedena!” Podepisuju. Tečka.
Pro mě jako běžce i jako začínajícího pořadatele běžeckých akcí to byl kompletní zážitek, který byl takřka bezchybný. A to je na akci takového kalibru a velikosti skoro zázrak. Vím, co to stojí za obrovské úsilí, aby vše klapalo a musím uznat, že tady jim to klapalo precizně. Registrace, občerstvovačky, značení trati, sledování závodníků přes live tracking, pomoc záchranářů a tak dale a tak dale.
Trasa sama o sobě je protě krásná a turista zevl se musí z těch panoramat snad ukoukat.
A to, jakou má atmosféru, jakou to má podporu od dobrovolníků a všech místních lidí po trati, je naprosto fenomenální a já si přeji, abychom se tomu u nás alespoň trochu přiblížili.

Kritici budou kritizovat i nadále jaká že to je komerce, zbytečně drahá akce a kdesi cosi. Mají na svůj názor právo. Naštestí je po celém světě mraky závodů, takže si každý může vybrat podle svého gusta.
Ale pro mě to byl a bude jeden z nejsilnějších zážitků mé běžecké kariérky i života jako takového. A vím, že se na některý ze závodů UTMB vrátím a budu to chtít prožít celé znova.

novinky

DÍKY
Ještě jednou velký dík mému nejvíc nejlepšímu support týmu, bez kterého bych to asi vůbec nedal. Takže bohužel, ale Adélka asi dostane nominačku i na další moje taškařice. Sorry AdélJ
Díky moc i vám rodino a kamarádi, kteří jste mě zasypávali záplavou povzbuzujících zpráv v průběhu závodu. Ani nevíte, jak to pro mě bylo důležité!
Takže ješte jednou VELKÉ DÍKÝ VÁM VŠEM!



P.S. a jestli hledáte ideální botu na ultra traily, tak vřele doporučuji HOKA Speedgoat. Odběhl jsem v nich většinu trati a asi lepší botu jsem na ultra na nohou neměl. Kros mezi tlumenou mekou botou a lehkou závodničkou je balzám pro každého ultráče.
Bota držela jak na bahně a mokrých kamenech, tak na pícčitém podkladu. Běžela rychle tam, kde běžet měla a že se mi za 170 km udělaly asi dva malé puchýře, považuji za zázrak. Takže směle do nich kamarádi!

15 | 4 | 2017
Ještěd SkyRace ®

Registruj se!

registrace bude spuštěna 1.1. 2017 v 00:01hod